Sunset Boulevard

Kamera. Světla. Akce. Náraz.Objevil se nápis The End a já vydechla, jako by to mělo být naposledy. Snad jen Hitchovo Vertigo mě také uvedlo do stavu duševního stuporu a fyzického zimničného třasu. A znovu jsem si uvědomila, že není nic děsivějšího než temné zákruty lidské duše, která je rozbolavělá touhou a leptána časem, který spravedlivě užírá všem. Komediální génius Billy Wilder má v sobě vpravdě hydeovskou černotu, jež od prvních záběrů zařezává s neosobní krutostí do živého masa. Satira na filmový průmysl a studiový systém ve zlatých létech je ostrá jako vrásky hloubící kalifornské slunce. Je nebezpečnější chlad, nebo vášeň? Neuhýbavá pravda bez kudrlinek a racionalizací, co zní ozvěnou ve voiceoceru, nebo pošetilé iluze stárnoucí filmové hvězdy, jejíž nebe zemřelo s prvním zvukovým celuloidem? Sunset Boulevard nastavuje zrcadlo v retrospektivě v úchvatném monologu i jadrných dialozích, ale obrazově vzdává hold němé éře a pomale plynoucímu času, rozpolcen jako bohyně sesazená z trůnu, která touží dát svému milému na levou líci polibek a na pravou facku. Vítejte v Hollywoodu, továrně na noční můry, zemi, kde slunce nezapadá a kde dnes už znamená včera, kde se klečí před modlami, dokud na ně dopadá umělé světlo, a strhávají se, když jejich vyměřený olympský čas uplyne. Hollywood, věčně mladý a věčně zelený, se starým a okoralým producentským srdcem, trh, kde se poptává naděje a nabízí zklamání. Sunset Boulevard je železná obžaloba a sametová obhajoba zároveň. Pro všechny ty báječné lidi tam ve tmě, co touží po bazénu... (03.02.2008)

Tááák, po prvním shlédnutí jsem tuhle černobílou nádheru ještě nechtěl hodnotit, teď už si tu výsadu neodpustím. Tak zaprvé - scénář. Z toho prostě mrazí. Kdyby se dal bokem sebereflexivní (hollywoodský) aspekt příběhu, který patří spolu s Rickmanovým Hráčem k nejlepším jaké kdy vznikly, pořád by nám zůstal neuvěřitelně silný motiv seboupohrdajícího mladého muže, trochu proti své vůli zneužívajícího obdivu polonepříčetné, zámožné ženy, na který je navěšeno několik podzápletek (sluha Max, nezkažená Betty), které by sami mohly sloužit jako pilíře průměrného filmu. Postavy jsou prvotřídně vypiplané, výborně odehrané (přesně funguje zj. duo Swansonová - Holden, ale potěší snad všechny výkony) a vržené do prostředí obrovského prázdného domu, kde se na dvacet let zastavil čas. Wilder, který by byl slavný i kdyby nenatočil nic jiného než tenhle film, si navíc hraje s paralelami se skutečným světem s lehkostí mistra. Erich von Stroheim (Max) totiž skutečně patřil ve dvacátých letech spolu s DeMillem a Griffithem k největším režisérům a opravdu točil filmy se Swansonovou (Norma), velkou hvězdou němého filmu, v době natáčení Bulvardu dvacet let vyhaslou. Film, který si Norma v jedné scéně promítá - Queen Kelly - byl skutečně jejím filmem, který pro ni znamenal osudový konec kariéry a jeho režisérem byl právě von Stroheim. Holden byl před snímkem podobnou zkrachovalou existencí (ne tolik, byl pozapomenutou hvězdou) jako jeho scénárista Joe. A samozřejmě - C. B. DeMill, wax works a Buster Keaton (jeho dvě repilky pronesené jak jinak než s kamenou tváří - "Pass." "Pass." mě dostaly). Film, který si užijete ještě jednou tolik, pokud víte něco o Hollywoodu 20. a 50. let. Film, který tvoří pomyslný mezník mezi starým a novým Hollywoodem, který je velkým (i když poněkud hořkým) pomníkem jak éře němého filmu, tak mašinérie studiových systémů. Skutečný FILM. 100% P.S.: Líbí se mi Geminiho komentář:"Až teď jsem pochopil co je to noir-film. Slečna Desmondová je skutečně děsivá." - podepisuju v plném rozsahu, OPRAVDU děsivá! (29.06.2006)

Niekedy k dokonalosti príbehu stačí tak málo. Treba len dobre napísané postavy, v tomto prípade je to Norma Desmond (starnúca herečka, ktorá sa túži vrátiť na výslnie), smoliarsky neúspešný scenárista Joe a verný komorník Max, pričom každý z nich má svojskú charizmu, ktorou dokáže očariť diváka, či už dobrým alebo zlým spôsobom. K pochmúrnej a bezvýchodiskovej atmosfére tu hlavnou mierou prispieva retrospektívne prerozprávanie celého nešťastného príbehu i s veľkou dávkou cynizmu v komentároch hlavného hrdinu. Výborný spôsob ako v divákovi s približujúcim sa koncom postupne vzbudzovať stále väčšie dávky bezútešnosti a celkovej ponurosti, teda presne to, čo v tomto žánri očakávam. Samozrejme, nemôžem zabudnúť ani na občasné Normine hlášky, ktoré odľahčeným, humornejším prístupom poukazujú na celkovú tragiku tejto postavy. Jedna za všetky: „Hviezdu nikto neopúšťa. Tak sa hviezda pozná. Joe! Joe! Hviezdy nestarnú, však?" Perličkou tiež je, že si tu malé roličky strihli aj skutoční režiséri starých, nemých filmov. Skrátka, tejto noirovke nie je čo vytknúť. Videné v rámci Season Challenge Tour. (13.10.2015)

Scénář: Charles Brackett, Billy Wilder, D.M. Marshman Jr. .. Působivé dílo o povrchnosti, pomíjivosti a prázdnotě filmové slávy. Je velmi těžké se udržet na výsluní a zůstat v paměti širší vrstvy diváků i po stáhnutí se z placu do soukromí. Tohle bohužel potkalo Normu Desmond a i přes velkou tvůrčí snahu scénáristy Gillise se nějaký comeback nekoná .. vydřené bohatství totiž není vše a nejen ztráta kontaktu s realitou má nakonec tragické následky Doporučuji vidět a poté si dlouze popřemýšlet. Bude o čem! 90%. (20.12.2005)

Dozvuky konce němé éry filmu v americkém Hollywoodu na počátku padesátých let stále ještě doznívaly a spousta dřívějších velkých hvězd se  potýkala s náhlou a rychlou změnou filmového umění a požadavků na herce kladených. Zvuk mnohým z nich doslova zlomil vaz.  Na Sunset Boulevard pak existuje ostrůvek dávno zapomenuté minulosti a Billy Wilder vás zve na jeho prohlídku...  Takhle nějak si představuju Film.  Klenot vybroušený do nejmenších detailů, přesto nepůsobí chladně, odtažitě, akademicky. Potemnělý noirový háv pokrývá díky vypravěči (a v mém případě i  výbornému českému dabingu, ano) chytlavý příběh mladého floutka a zestárlé bývalé hvězdy stříbrného plátna, jejichž osudy se protnou díky náhodnému setkání. Nemám nakoukaný noir  a z němé éry znám lépe jen průkopníky, jakými byl kouzelník Méliès či krále grotesek Chaplina a spol., přesto jsem se dokázal naladit na vlnu a teatrální projev Glorie Swanson mne doslova vzal na výlet do všech těch černobílých božských chrámů  s davovými scénami, o jakých se dnešním filmařům může jen zdát.  Zapomenutá, šílená, ale vlastně nezlomená a pořád krásná a setsakra přitažlivá žena, která naváže nerovný a ke zkáze a tragédii předurčený vztah, ostře kontrastující s  normálními romantickými "techtlemi" mezi hlavním hrdinou a mladičkou scenáristkou Betty.  Kruté melodrama v nejčistší podobě a nádherná pocta dávno zašlé slávě němého filmu, která eskaluje v poslední scéně či chcete-li poslední roli slavné divy... Dokonalý obrázek pak doplňuje  rovněž vynikajicí věrný sluha v podání Ericha von Stroheima, Cecil B. DeMille v roli sebe sama či ne zrovna radostný pohled na zlomenou "voskovou figurinu" Bustera Keatona. Pět hvězd na chodníku slávy, nelze jinak. (28.06.2021)