Lino Ventura

Vyznavač muzeí, galerií, turistických průvodců, historických památek. Nadšený cestovatel, gurmán, sportovec a milovník filmů. Legendární herec a prosazovatel moderní péče o handicapované ve Francii.

Střežil si svůj vnitřní svět a jen málo jeho přátel o něm vědělo trochu víc, dokonce ani rodina na tom nebyla o moc lépe. Miloval své zvyky a každé ráno zahajoval cvičením s činkami ve své pracovně, na nějž navazovalo čtení scénářů. Usadil se s rodinou v Saint-Cloud, v domě s výhledem na celou Paříž, kde prožíval dny podle svých představ, a kde 22. října 1987 zemřel na infarkt. Téměř poetický, poklidný životní příběh herce jakoby ani vůbec nezapadá do sítě vztahů osobností filmového světa.

Francie a Itálie mu byly dvěma vlastmi, v Parmě se narodil a nikdy nepřestal cítit italské kořeny, v Paříži vyrůstal a založil rodinu, ve Francii se stal slavným. Kdykoli však hrálo italské fotbalové mužstvo proti francouzskému, cítil se fanoušek tohoto sportu docela nešťastný. Dokonce přijal jen italské ocenění, nejvyšší vyznamenání pro Francouze - Čestnou legii z rukou prezidenta Chiraca nakonec za oba převzala jeho žena Odette, s níž strávil padesát let. V příběhu jako z pohádky, který Venturu odlišuje od ostatních životů ze světa umění, se se svou budoucí ženou setkal v šestnácti letech. Oba pracovali v pařížské cestovní kanceláři, mladý Ital s už bohatými životními zkušenostmi se tam dostal až k pozici pomocného účetního. Pracovní příležitosti střídal už od svých deseti let, aby pomohl své matce Luise, která přijela do Paříže za manželem, ale brzy se s ním rozešla. Nikdy se nenaučila pořádně francouzsky, pracovala jako hotelová pokojská a Lino, který se ve škole moc nezdržel, pracoval jako mechanik, prodavač novin, potravin nebo hotelový sluha. Za každý ušetřený frank spěchával do kina. O svém otci se nikdy nezmiňoval, celý život se však s dojetím vracel do Parmy, kde se 14. července 1919 narodil a do svých osmi let vyrůstal u babičky. S kamarády prožíval dětské hry v tajemných podzemních chodbách, vydávali se do starých zahrad vévodského paláce a v šeru se schovávali mezi sochami a labyrinty zeleně. Snad tady se utvářela citlivá duše chlapíka se zápasnickou vizáží. Pravidelně se účastnil parmských slavností a jako uznávaný herec recitoval báseň o padre Linovi, dobrodinci a duchovním správci tamější věznice, kterého v dětství znal a velmi obdivoval.

Cesty s manželkou po Itálii, jejích památkách a galeriích si oblíbil až jako sebejistý, starší herec. Radost z umění k němu tehdy mohla proniknout silněji, než v dobách profesionálního zápasníka ve volném stylu řecko-římského zápasu a organizátora utkání. V mládí jakkoli miloval film nikdy nepomyslel na herectví. Jako většina lidí, řešil existenční problémy za války. Oženil se v lednu roku 1942 a měsíc nato odjížděl ke své vojenské jednotce na Slovinsku. Rok na to se jako dezertér vrátil do Paříže, kde se skrýval a jeho žena pracovala v obchodě. S ostatními zápasníky tajně trénoval. Nikdo ho neprozradil už proto, že jakýkoli profesionální sport byl zakázaný. Po válce manželka založila firmu na výrobu dětských oděvů a Lino Ventura  pracoval jako její obchodní zástupce, ačkoli zápasil ve Francii, Anglii, Švýcarsku a v únoru 1950 se stal mistrem Evropy. V roce 1953, jeho sportovní kariéru přerušila komplikovaná zlomenina nohy při jednom ze zápasů. Už nikdy se do ringu nevrátil, začal s organizováním zápasů a obchodů se smlouvami zápasníků. Zanedlouho se mu ozval kamarád z doby, kdy se ženou pracovali v cestovní kanceláři. Nestýkali se, ale sportovní kariéra Ventury se nedala přehlédnout, byl podle něj ten pravý pro roli v Nesahejte na Prachy (Touchez pas au grisbi, 1953) s Gabinem a Jeanne Moreau, která za roli dostala 750 000. Obyčejný, navíc svérázný člověk Lino Ventura smíchem reagoval na několik stran ve scénáři, které by se měl naučit zpaměti. Řekl rázné ne světu, který se mu zdál být směšný. To jakoby filmaři neslyšeli, tak s ironií požadoval milion místo slíbených sto tisíc. Dostal ho a roli natočil. Byl však přesvědčený, že jde o výjimku.

Od gangsterů k policajtům a nakonec ke komediím.

K filmu se dostal až po třicítce, nikdy o něj nijak zvlášť neusiloval a během necelých čtyř desítek let stačil natočit více než sedmdesát filmů. Od mládí obdivoval Jeana Gabina, Humphreye Bogarta, Spencera Tracyho a miloval italský neorealismus, který kladl důraz spíš na příběh než na představitele. Od prvního filmu se spřátelil s Gabinem, kterého celý filmový svět víc než respektoval. Během příštích let chodili Venturovi s Gabinovými na oběd, třetímu Linovu dítěti, mentálně postižené Lindě šel Gabin za kmotra. Taky druhý film natočil s Gabinem, od začátku do svých rolí vnášel sebe sama, přímočaré vystupování, sílu své osobnosti. Tisk si ho brzy všiml, tak jako u mnoha jiných hvězd, začaly se také o něm objevovat smyšlené rozhovory a životopisy o Siciliánovi, který byl ve vězení. Od počátku měli lidé tendenci ztotožňovat si Venturu s jeho postavami a herec si často všímal, že lidé jsou zklamaní, když zjistí, že v kufru nevozí kulomet a v kapsách nemá kokain s nímž by obchodoval.

Po třetím filmu odmítl chodit na ponižující konkurzy a přesto kupodivu natáčel další a další filmy. V Le Rouge est mis si vystřihnul dalšího gangstera po boku Annie Girardot a Jeana Gabina, kterého na konci musel poprvé zabít. V zápětí se proměnil ve vraha, který uprchl z vězení a chystá se zabít herce, jež ho udal (Tři dny na přežití), v Divný pan Steve terorizuje ubohého bankovního úředníka a kritika jeho role oceňuje jako dokonalé zloduchy s velkými svaly a malým mozkem. Na konci padesátých let si už mohl vybírat mezi hlavními rolemi, ačkoli stále jen gangsterů a nejrůznějších zločinců bez špetky citu. Začal snít o jiném typu rolí, ale na Gabinovu radu nechtěl takový přechod uspěchat. Aniž by to kdo čekal, v Maigret klade past hrál inspektora Torrence, oddaného Maigretova (Gabin) pomocníka. Tento přerod potvrdí Zločin a trest, jehož děj Robert Hossein přenesl do Paříže padesátých let. Lino Ventura je tu opět policajtem, podřízeným komisaře Galleta (Gabin). Třetí role policajta přijde ve Výtahu na popraviště, legendárním snímku Louise Mallea, korunovala jeho úspěch v rolích z druhé strany zákona. Jiní představitelé nové vlny mu roli nikdy nenabídli, snad tušili, že zodpovědný Ventura jejich nenucenými způsoby pohrdal. Staromódně smýšlející herec nepatřil ke kulturní revoluci šedesátých let, dával přednost dodržováním scénáře – ačkoli sám režiséry s oblibou dráždil jejich úpravami v dialozích a v každé smlouvě měl povolený dohled nad scénářem.

Ještě větší příležitost změnit směřování svých rolí dostal v Montparnasse 19, už to nebyl jednoznačný policajt nebo jednoduchý zločinec založený na Venturově vzhledu drsného hrdiny. Režisér Jacques Becker mu připravil roli obchodníka s obrazy, vzdělaného, hamižného muže bez předsudků, který zneužívá slabin geniálního umělce. Roli, v níž fyzický zjev nebyl vůbec důležitý. Od té doby si byl muž bez jakéhokoli vzdělání více jistý svým instinktivním hereckým uměním. Bez pochybování už přijal svou slavnou roli agenta číslo jedna v tajných francouzských službách (Zdraví vás Gorila, 1958). Po úspěchu měl natočit další pokračování agenta Gorily, ale nepřistoupil ani na jedno, protože si dobře uvědomoval osudy herců, kteří pod tíhou legendární postavy ztratili svá skutečná jména.

Vrah poloviny francouzských herců

Tak jako zpočátku jednoznačně odmítal všechny filmové nabídky, nedokázal si představit sebe v komedii. S přítelem Gérardem Ourym, režisérem mnoha známých francouzských komedií nenatočil jediný film. Odmítl jeho nabídku na roli rabína a Oury si zklamání později vynahradil Dobrodružstvími rabína Jákoba s Louisem de Funèsem. Stejně tak nepřijal scénář Francise Webera a po boku Pierra Richarda ho nahradil Gérard Depardieu. Obdobně se obával sci-fi a odmítnul i postavu vědce ve Spielbergových Blízkých setkání třetího druhu, kde jej nahradil François Truffaut. Někdy svými razantními odmítnutími překvapil i blízké přátele. Pascal Jardin pro něj napsal scénář ke Staré pušce, ale postava doktora, který za války vraždí Němce, aby pomstil hroznou smrt své ženy, Lina Venturu nepřesvědčila. Nakonec se stala jednou z nejlepších rolí Philippa Noireta. Všechny, kdo přicházeli se svojí nabídkou, rozčiloval odpovědí, že si musí nejdřív promluvit s manželkou a skutečně potřeboval pokaždé vyslechnout její názor. Nikdy neučinil žádné rozhodnutí rychle a lehkovážně a nikdy nenatočil jediný politický film.

Tak snadno jako odmítal některé scénáře, bylo pro režiséry nepředstavitelné donutit Itala s velkým nosem k milostným scénám. Nikdy žádnou nenatočil a před kamerou políbil jen hrdinku Rio Bravo Angie Dickinson (Rozhněvaný muž, 1978) a objal Marii Dubois (Užvanění, 1966). V Rumovém bulváru s Brigitte Bardot se s herečkou dokonce důsledně ignoroval a mimo záběr spolu nepromluvili. Leckdy urazil nejednu hereckou kolegyni, když namísto pokusu o spřátelení pronesl, že je zamilovaný do jedné velké blondýny, tedy své ženy. Ke kolegům, i když byli jeho přáteli, byl nesmlouvavý náročný a důkladný. Vyžadoval tisíce úprav (a zjednodušení) scénáře, prosazoval si svoji. Když četl Hazardérský ročník, prosadil jako režiséra neznámého Claude Sauteta a vedle sebe na plakát začínajícího Jean-Paula Belmonda. Natáčení chtěli maximálně věrohodné, takže kamery nainstalovali tajně v noci, a když Lino Ventura provedl přepadení a vpadl do kavárny, jen doufali, že vyděšení obyvatelé Milána nezasáhnou a herce-zločince násilím nezastaví.

S Georgesem Lautnerem natočil rovnou dvě komedie (Závěť gangstera, Fízlové), které byly parodií na kriminální příběhy, v nichž doposud hrál na jedné či druhé straně. V Závěti gangstera (1963) se po létech znovu setká – a tentokrát podle scénáře zvítězí nad soupeřem ze svého posledního tragického profesionálního zápasu, který se mezitím stal filmovým kaskadérem. Ohlas u diváků i kritiky byl kladný, Ventura se snadno vžil do role adoptivního otce, jehož zaskočí dcera toužící po svatbě, protože během natáčení (v tomtéž obleku) prožil i svatbu své sedmnáctileté dcery Mylène. Ve stejném roce se bez potíží vrátil i k roli lidského vyděděnce s temnou minulostí (L'Arme à gauche), kde musí zmlátit Sylvu Koscinu. S obdobnými scénami se musel vyrovnat i ve Sto tisíc dolarů na slunci, kde musel zbít Jean-Paula Belmonda, Bourvila v Užvaněných a krásnou Isabelle Adjani ve Facce. Napříště již snadno střídal žánry i typy rolí. V Dotěrném chlapovi si vystřihl zabijáka-smolaře a velice se spřátelil se zpěvákem Jacquesem Brelem, který hrál druhou hlavní roli. Obdobně blízkým se mu stal Alain Delon s nímž hrál v Sicilském klanu a Dobrodruzích. Delon doznal, že zatoužil stát se hercem, když ještě jako voják v Saigonu viděl Venturův první film. Jedním z jeho posledních profesionálních triumfů byl Jean Valjean v Bídnících (1982) Roberta Hosseina. Dosud nikdy nehrál v historickém filmu, váhal s přijetím role, kterou hrál už Jean Gabin,  snímek nakonec přinesl nejvyšší zisk v historii francouzského filmu.

Žít nejen herectvím

Otec čtyř dětí se mezi natáčeními s vášní realizoval v práci pro nadaci Sněženka (Association Perce-Neige), jíž se ženou založili na pomoc postiženým a jejich rodinám. Dobře si uvědomovali tíži rodičů postiženého dítěte. Situace ve Francii šedesátých let nepamatovala na zajištění takových dětí po smrti jejich rodičů. O problematice handicapů se nemluvilo a většina rodičů takového dítěte se za něj styděla a ukrývala jej. S mnohým sebezapřením, Lino Ventura dokonce vystoupil v televizním projevu vyzývajícím diváky k příspěvkům nadaci. Tyto aktivity jej do jisté míry spojují s americkým hercem Spencerem Tracym, otcem neslyšícího dítěte, jež se angažoval ve vzdělávání sluchově postižených jedinců. Aby získali potřebné finance, účastnili se dobročinných slavností jejich přátelé Jean Gabin, Alain Delon, Jeanne Moreau, Mireille Darc a další. Venturovi založili několik domů s rodinnou atmosférou, které pokryjí lékařské a rehabilitační potřeby mentálně postiženým jedinců od dětství, přes výchovně-vzdělávací potřeby ve školním věku a umožňují jim pod dohledem vychovatelů prožít celý život. Jako průkopníci osvěty se utkávali s odporem obyvatel městeček, kde domy zřizovali a odstraňovali lidské předsudky. Lino Ventura odmítal ceny, jež mu měly být uděleny, protože v nich viděl jen symbol vypočítavosti a protekce. Svého postavení známé osoby využíval výhradně ve prospěch nadace.

Nedokázal se soustředit při představě, že jeho blízcí sedí za kamerami, miloval však když na něj žena čekala po natáčení. Děti ani vnoučata sebou do práce nikdy nebral a tak se žádné z nich o film ani nezajímalo. Nejmladší Clélia, narozená roku 1961 režírovala před pár lety  krátkometrážní dokument. Odděloval přátele od práce a pečlivě dodržoval dlouhou letní dovolenou se svojí rodinou, miloval vaření pro přátele a hodování na italské i francouzské kuchyni. Pro svoji rozlitou  omáčku nejednou teatrálně zrušil piknik s přáteli a odešel. Ve stáří důsledně točil jen jeden film za rok a oblíbil si cestování se ženou. Navštěvovali muzea a galerie, někdy chodili do kina a často si sebou vozil předměty, které si oblíbil. Miloval krásu a ve vztahu k ní si liboval v komfortu. Nadevše si vážil rodiny, každému z kolegů se zaujetím rozmlouval myšlenky na rozvod. Utrpení jeho těžce pracující matky ho zasahovalo natolik, že v dobách, kdy patřil mezi nejlépe placené herce Francie, neopustil přepychový hotel, aniž by umyl vanu. Číšníky oslovoval bez výjimky pane. Celý život miloval sport, i po padesátce hrál tenis, později golf. Neděli si neuměl představit jinak než ranním fotbalem s kamarády a odpolední procházkou s rodinou. V poklidu všeho co miloval strávil nejen svá poslední léta, ale prakticky celý život jedné filmové hvězdy, která uměla být spokojená.

ČSFD.cz