Anny Ondráková

Anna Sofie Ondráková, pozdější Ossia Valdová a Anny Ondra, se narodila 15. května roku 1902 v polském Tarnově a vyrůstala v chorvatské Pule. Byla dcerou z rodiny c. a k. důstojníka Gotfrieda Ondráka a jeho manželky Anny, která se neustále pohybovala po celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Koncem 10. let se Ondrákovi usadili v Praze. Anny studovala balet a stala se elévkou Švandova divadla. Ve Wedekindově Lulu hrála s Rudolfem Myzetem a ten ji doporučil českým filmařům. Jejím objevitelem se stal Jan Stanislav Kolár, svou roli zkoušela s Přemyslem Pražským, Gustav Machatý ji označil za českou Mary Pickford. Film se jmenoval DÁMA S MALOU NOŽKOU (1919). O dva roky později k němu byl dotočen prolog JAK BYLA ANNY ONDRÁKOVÁ ZÍSKÁNA PRO FILM (1921) v produkci KALOSu, což byla zkratka jejích zakladatelů Karel-Anny-Lamač-Ondráková-Společnost.

Roli Kadidji ve Švandově divadle po Anny převzala Olga Scheinpflugová, protože Anny měla filmový rok 1920 už velmi nabitý. Začala spolupracovat s Karlem Lamačem, se kterým až do roku 1937 tvořila nerozlučnou autorskou dvojici. Jejich společný filmový křest proběhl v grotesce GILLY POPRVÉ V PRAZE, která měla být prvním dílem nového seriálu, ale zůstalo jen u prvního dílu. Sehráli tu strýce a jeho neteř. Od přepracované verze PALIMPSESTU (1919) - SETŘELÉHO PÍSMA (1921) hrávali milence - což pokračovalo až do KANTORA IDEÁLA (1932). Anny zatím sbírala zkušenosti v Praze u Eugena Nicolsena a Sidneye M. Goldina, s českými produkcemi se pravidelně vracela do berlínského ateliéru Am ZOO.

První zahraniční filmy natočila v Rakousku v roce 1922, z nichž nejvýznamnější byla CIKÁNSKÁ LÁSKA z produkce Sascha Filmu. Po návratu do Československa natočila první československo-německou koprodukci MUŽ BEZ SRDCE (1923). Zajímavou reflexí jejího tehdejšího hvězdného statusu byly role v Anton Comedies.

Rok 1924 přinesl zcela zásadní úspěch - prodej BÍLÉHO RÁJE do Německa, grotesku CHYŤTE HO! a německý film ICH LIEBE DICH!

V éře hojných adaptacích domácích autorů v letech 1925-1926 neměla Anny na růžích ustláno, ve filmech typu VDAVKY NANYNKY KULICHOVY nebo KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ hrála jen vedlejší role. Mnohem zajímavější příležitosti přišli s HRABĚNKOU Z PODSKALÍ nebo dalším německým filmem HRABĚNKA Z MODES ROBES. Společně s VELBLOUDEM UCHEM JEHLY se vrátila do Vídně a natočila dvoroli v Sascha atelieru, což jí nasměrovalo k navázání na první rakouské zkušenosti. Film TANEČNICE S MASKOU osobně dohlížel hrabě Sascha Kolowrat a JEHO VÝSOST, PŘEDTANEČNÍK patří dnes mezi vzácné rakouské filmy zobrazující autentický rozpad morálky bývalé šlechty.

Zatímco jméno Anny rostlo v evropském měřítku, příležitosti v českém filmu přestávaly stačit. S Lamačem sice i nadále točila filmy ve stylu BÍLÉHO RÁJE - KVĚT ZE ŠUMAVY (1927), ale mimo její stálý okruh spolupracovníků čítající Lamače, Antona, Pištěka, Hellera, Wassermana nebo Rovenského, jí jen výjimečně byla nabídnuta role odpovídající jejím skvělým možnostem. Takovou byla naposledy Fifi Hrazánková v MILENKÁCH STARÉHO KRIMINÁLNÍKA (1927).

Jejím posledním českým němým filmem se stala československo-švýcarsko-německá koprodukce DCERY EVINY (1928), po které se Anny přestěhovala do Berlína. Kolekce šesti komedií, které natočila u HOM-Filmu předznamenala založení její vlastní společnosti Ondra-Lamač-Film, která výhradně pracovala se zvukovými filmy. Tituly jako ANNY, POZOR - POLICAJT! a SAXOFON SUZI zcela zastínily její souběžně natáčená dramata v Anglii, ať už u Grahama Cuttse nebo u Alfreda Hitchcocka. Během práce na JEJÍ ZPOVĚDI (1929) produkci zaskočil požadavek i na zvukovou verzi, ve které Anny simultálně dabovala Joan Barry, pozdější Hitchova herečka z filmu CO MOŘE POHLTÍ (1931). V současné době je ale mnohem více ceněna němá verze tohoto filmu a jako součást Hitch 9 jí BFI věnuje náležitou pozornost.

S nástupem zvukového filmu na kontinentální Evropě Anny debutovala v němčině, češtině a francouzštině. V těchto jazycích také zpívala písně ze svých filmů na desky. Během šestice komedií u HOM-Filmu byl definován Anny Ondra star vehicle, který byl ve zvukovém filmu už jen dopilován a byl tak Anny přisouzen na celou další dekádu. Anny hrála ve filmech, které často v originále nebo v překladech do národních jazyků nesly už od 20. let její jméno, její postava se také často jmenovala Anny a témata byla variována podle nejlepšího Lamačova vkusu - počínaje horskou komedií, pokračujíc prostředím na nádraží nebo ve vlakovém coupé a nekončíc na divadle nebo minimálně v prostředí nejrůznějších eskamotérů.

Na tuto formulku velice dobře slyšel autor předlohy divadelní hry SAXOFON SUZI Hans Hein Zerlett, ale také Václav Wasserman. Mezi nováčky týmu patřil Jára Beneš a později Leo Leux jakožto hudební skladatelé. Z počátku pod značkou Ondra-Lamač-Filmu točil i Martin Frič, pokračujícíc tak ve svých začátcích po boku Anny a pod dohledem Lamače.

Úplně novou postavou se stal ale úřadující světový šampion v těžké váze v boxu z let 1930-1932 Max Schmeling. Ten se zamiloval do Anny na premiéře prvního titulu Ondra-Lamač-Filmu SENSACE (1930) a od té doby z ní nespustil oči. Situaci mu usnadnila skutečnost, že byl jejím sousedem. Do roku 1933 je pak možné sledovat u Lamače nejrůznější narážky na box v jeho filmech. Veřejné tajemství jejich vztahu se prolomilo v létě 1933 svatbou.

Příští rok Anny natočila poslední filmy v rakouské a francouzské koprodukci a nadále točila jen koprodukce mezi Německem a Československem. Novinkou v její kariéře se stal téměř rodinný film KNOCK OUT (1935), ve kterém se jako divadelní sekretářka zamilovala do divadelního osvětlovače, který sní o kariéře v boxu.

Zatím se Karel Lamač profiloval i mimo Ondra-Lamač-Film a pracoval s možnými nástupkyněmi Anny v českém filmu - s Trudou Grosslichtovou a Věrou Ferbasovou. Rakousku, Německu a Československu pracoval se zpěvačkami Jarmilou Novotnou, Márthou Eggerthovou a Jarmilou Kšírovou.

Anny dále ovlivňovala život Maxova kariéra, nejvýrazněji pak dvojice zápasů v boxu s černým Američanem Joe Louisem v letech 1936 a 1938. Mezi těmito roky dosáhla její kariéra absolutního vrcholu. Objevila se také v dokumentu MAX SCHMELING SIEG - EIN DEUTSCHER SIEG (1936) z prvního zápasu Schmeling-Louis, který byl doplněn o jeho fenomenální návrat, při kterém jeho žena samozřejmě nesměla chybět. A poprvé od camea ve VELKÉ TOUZE (1930) hrála ve filmu bez Lamače, v TAJEMNÉM MĚSTĚ DONOGOO TONKA (1936).

S Karlem Lamačem, Ondra-Lamač-Filmem a Československem se rozloučila DŮVODEM K ROZVODU (1937). Jejím posledním filmem 30. let se stala symbolicky další horská komedie NARREN IM SCHNEE (1938). Tehdy už s Maxem přišli o postavení mezi společenskou elitou, protože Max svůj odvetný souboj prohrál. Anny čím dál tím raději budovala svůj život na venkově a jen dvakrát si během války našla čas na filmování. V problematických komediích MUŽ OD PLYNU (1940) a ZDĚDILI JSME ZÁMEK (1942) se postupně přehrávala do mateřských rolí. Do té doby měla takovou zkušenost jen jednou - dítě měla ve filmu DO PANSKÉHO STAVU (1925).

Jejím poválečným comebackem se stal západoněmecký muzikál SCHÖN MUSS MAIN SEIN (1950), ve kterém se povznesla nad všechna klišé o stárnoucích hvězdách a jakožto divadelní diva Rose de Lila zcela nenuceně přehrála neohrabané mládí deroucí se na její místo.

Dál se život Anny Ondrákové ubíral klidným manželstvím s Maxem Schmelingem. Max se stal zástupcem Coca Coly a Anny dovolila, aby se na ni pozapomnělo. Snad uvěřila tehdejší propagandě o tom, že předválečná kultura už nemůže nikoho zajímat, což vyvrcholilo v roce 1968 během televizní premiéry JEJÍ ZPOVĚDI.

Ještě za jejího života byla natočen televizní film RING OF PASSION (1977), ve kterém Anny sehrála Britt Ekland. Příběh Maxe Schmelinga a Joe Louise inspiroval znovu jako SOUBOJ O VŠE (2002), tentokráte měla Anny tvář Pety Wilson. Po té se objevil divadelní muzikál DER KAMPF DES JAHRHUNDERTS – MAX SCHMELING GEGEN JOE LOUIS (2008), tehdy se Anny stala Lada Kummar. A zatím poslední tváří Anny je Susanne Wuest z filmu MAX SCHMELING (2010).

Markéta "NinadeL" Nedvědová