Lupes

Prušinovský patří k "Pražské kavárně", tzn. tematizuje rád buranství, xenofobii, rasismus těch "na venkově" či "na hranicích". Umí (či uměl) to ale dělat s láskou a jistým pochopením, ba dokonce s jistou poezií jako v Okresním přeboru nebo ve výborném Posledním zápase. Pravda, ideologicky se plní kvóty (prapor morálnosti nese v Mostu trans žena a v Grand Prixu zase autistický homosexuál), nechybí nicméně lidskost a situační humor (byť populární jsou samozřejmě stupidní pejorativní hlášky, které citují od Prahy až do Cvikova). Jenže Grand Prix je z jiného ranku. Nese se na vině nenávisti, není v něm pochopení ani legrace. Je to jedna velká obžaloba venkovských buranů všech generací či smutná sociální sonda. Není zde kladných postav a (malo)měšťáčtí moralisté mohou být spokojeni. Jenže si to zároveň hraje na komedii. Proč? Jen největší ubožáci se pasou a baví na zobrazené lidské ubohosti, vztahového zraňování či negramotnosti. Pražská kavárna v sobě vždy měla velkou příchuť bulváru a milovala reality show a Prušinovský i jeho favorizované divadlo se právě do tohoto bulvárního "třídního boje" stále víc propadají.

Naprostá špička! Psychologická lahůdka, parádní retro, příběh masových vražd a domácího násilí plný laskavosti, lásky a přijetí. To je prostě šok, v době severské mánie je tohle návrat k Čapkovu lidskému pochopení či Markově téměř až rodinné blízkosti.

V tomto filmu podlehl Kachyňa možná až příliš snaze po poetickém vyjádření. Příběhu to ubližuje. Ozdobená lokomotiva stokrát jinak, jejíž jízdu brzdí dosti hrubý střih. Umění za každou cenu působí trochu jako kalkul; pršící peří, podlaha posetá jablky, partizánský doktor prohánějící se na bělouši... Nevyčítám nedostatek realističnosti, byť podobné reálie existují lépe zpracované; chybí ale přirozenost a nejsilnější Kachyňova přednost - zobrazení hloubky a komplikovanosti lidských vztahů. Dospělým je věnováno málo prostoru, jenže, málo platné, jsou to právě oni, kdo určují prostor dětského vidění světa.

Jeden z nejzábavnějších dílů. Co naplat, že závěrečné kolečko působí v kontrastu se soudní síní neprofesionálně a uboze, co naplat, že vrazi se hned doznávají a vykřikují, že ničeho nelitují. Vrahovy pohnutky k psaní usvědčujícího dopisu zůstávají ve hvězdách a modus operandi v podobě vysrážení strychninu zanikne ve filmové adaptaci také, neboť alibi tady nikdo neřeší. Je to zkrátka trochu zpackaný případ, nechybí falešné fousy a lékárník, který nerozezná ženu od muže. Gosh! Mon Dieu! Jenže Hastings je tak kouzelně sladký, Poirot nesmírně energický a vtipných momentů je tolik, že nelze tento díl hanět. Od srdce jsem se několikrát zasmál. Nádhera!

Krása! Poezie. Smutek. Není vidět jediný komín Osvětimi, přesto se nelze ubránit slzám. Strašné je i to, že se vše už zase opakuje. Antisemitismus žel není jen nemocí primitivů, je nemocí "intelektuálů".

Vím, je to brzy, ale chtěl jsem, aby to děti viděly... Dřív, než je převálcuje svět stupidních Marvelovek a ideologických masáží, Zatím se nevzpíraly. A překvapivě se nenudily. Do hlavy si tak po Zlatých úhořích uložily další silný příběh, poetiku snoubící obraz s emocí, pastvu pro ducha. Ordinuju jim to jako preventivní léčbu, protože jediný lék proti blbosti je vzdělání a šmíra se pozná jen v kontrastu s kvalitou. Kachyňa je pro mne oscarový režisér, velikán, jakých už není. A já svým dětem dozajista komplikuji život, protože život je mnohem snazší když nevíte a neznáte... Tak jako v jiných Kachyňových dílech (a jejich knižních předlohách), i zde nalézám lidskou velikost a sílu ukrytou v odvaze žít navzdory prohrám, či lidskou lásku ukrytou ve vztahu rodičů a dětí. Je ovšem nutné si přiznat, že podexponovaná kamera dílu ubližuje a snové pasáže s říznou pochodovou hudbou se okoukají a nakonec unavují. V zásadě je i v tomto Kachyňovo dílo pravým opakem současnosti. Technicky a formálně pokulhává, obsahově je naopak brilantní.

Opět nevídaný herecký koncert Toma Hankse! Je veliká škoda, že laskavosti Frada Rogerse nebylo věnováno více místa, scény, kdy hovoří s okolím svými maňásky jsou skvostné a jeho projev je přímo terapeutický. Jenže se do toho přimíchá jeden novinář, a jak už to tak bývá, náhle je to více o něm než o Fredu Rogersovi (předlohou je skutečný článek v Esquire Toma Junoda). Nu což. Vznikl tak alespoň zajímavý kontrast mezi Fredovou věřící laskavostí a Lloydovým egoismem. Co je platné, že newyorské novinářské eso Lloyd Vogel má za manželku černošku a pravdu o světě šíří neohroženě a spravedlivě, když mu chybí milosrdenství a odpuštění. Lloyd má totiž problém se svou identitou, a stejně jako nenávidí svůj původ, nenávidí i svět. Dramaticky tuctové vyrovnávání se Lloyda s otcem tak bohužel strhává stopáž na svou stranu, zřejmě aby tam toho konzervativně působícího, "křesťansky zatuchlého" a pramálo progresivního Freda z let padesátých bylo co nejméně. A to je opravdu škoda, protože tohle měl být film o Fredovi a ne o Lloydovi.

Silný film, který se až překvapivě objektivně dívá na všechny zúčastněné strany a chybí mu obvyklá glorifikace protifašistického odboje či spojeneckých letců. V kontextu povědomí o výsleších gestapa (např. v Petschkově paláci) působí sice výslechy v Shellhausu poněkud nevěrohodně, stejně jako si těžko představit podobně bohorovné chování odbojářů při popravě konfidenta na ulici. Autorská licence tu evidentně čerpá z Kmotra spíše než ze skutečnosti, v dalším průběhu událostí se už naštěstí svědomitě drží faktů. Jejich samotná podstata je ale děsivá. 86 mrtvých dětí je silná káva, a dost možná by se na podobná čísla našeho svědomí nemělo zapomínat, když referujeme o útocích toho či onoho diktátora na civilní obyvatelstvo současnosti. Samotný závěr filmu je již ze své podstaty děsivý a ne každý zkousne pohled na mrtvé děti, statečný divák bude nicméně odměněn dalšími dějovými linkami. Silný je především příběh posttraumaticky mlčícího Henryho, který se stane nečekaným poslem i zvěstovatelem dobrých zpráv. Nebo příběh jeptišky Terezy a mladého nacisty Frederika. Terezu charakterizuje čistota a prostota, s nimiž pomáhá Frederikovi k víře, kterou zároveň ztratila (Halík by měl radost). Frederika pak charakterizuje negramotnost a rodinné zázemí (otce tipuju na alkoholika bez zaměstnání, poměry pak odkazují na nejnižší sociální vrstvy). A tak zatímco v její osobě nalézáme rysy naivity odkazující k Terezii z Lisieux, on je postižen svým původem. Pro Boha samotného však už není v dánském pojetí historie místo, a tak je to nakonec její krev (a nikoli Kristova), která vede Frederika k vykoupení (a smrti). Tragické protnutí jejich osudů i jejich mládí pak odkazuje k Romeovi a Julii (ať už v Shakespearovské či některé novodobé rovině) a motivu mezilidské vykupující lásky. Navzdory zajímavým vedlejším linkám považuji nicméně za nejsilnější stránku filmu pochopení, se kterým nahlíží na jednání většiny postav. A tak i bomby svržené na řádovou školu nejsou obžalobou či prvoplánovým hledáním viníků; události jsou prostě dány mládím, souhrou okolností i válkou jako takovou.

Může být lidské utrpení obaleno kýčem? ... Film o tom, kterak holka z města v divočině ke smíření přišla. Bohužel to ovšem natočila... holka z města. Směs naivity i praktické neschopnosti je přímo bolestivé sledovat, nicméně to má spád a je to napínavé.  Pak ovšem nastoupí tzv. červená knihovna; zjeví se bájný hrdina, který je dle pravidel ženského románu empatický, citlivý, obětavý, zraněný (takže potřebuje také ošetřit a není nijak dominantní). Navzdory jejímu odmítání je tu jen a jen pro ni, bez vedlejších úmyslů či tužeb. Taková vousatá kamarádka, která trpělivě snáší veškerou tu kupu sebelítosti, spí uprostřed třeskutých mrazů v autě (aby vás, nedej bože, nekompromitovala) a dřevo vám nejen naštípe, ale ještě vás naučí zacházet se sekerou, aby vás nezahanbovala. Výsledek: Silná holka, co všechno zvládla. A vousatou kamarádku si indiánští šamani zase pěkně schovají pro další zoufalý případ (křesťanský kecy by se tady moc nevyjímaly, ale ty kouřový kejkle jsou děsně cool!). Po zhlédnutí si myslím, že filmoví fajnšmekři jen tak neskousnou, že bývalá modelka tu tak trochu kopíruje kvalitní režisérský počin svého bývalého manžela (který mimochodem točil během jejich krize a v kinech bodoval v roce ohlášení jejich rozvodu). Sufražetky dají Robin zase sežrat, že bez chlapa se to neobešlo. No a mužský pokývají hlavou nad dalším zobrazením zoufale emancipované sebevraždy. Mimochodem, reálně by to dopadlo asi jako v případě Rebeky Vance, její sestry a čtrnáctiletého syna. Jenže odsoudit tento film tak jednoduše nejde. Je v něm skvělá hudba i úvodní song. Příroda jak z reklamy na Aljašku. A nejsilnější je toto dílo ve zobrazení bolesti nad ztrátou a právě v této rovině skýtá nejsilnější momenty. Objevuje se v něm i téma samoty uprostřed davu, která vede k silné a pochopitelné touze po samotě opravdové. Jenže ouha, i tady je jedno velké ALE. Protože většina lidí, kterým zemřely děti či jiní milovaní, si prostě nemůže dovolit koupit pozemek ve Skalistých horách a utápět se v kýči přírody. Film se tak nechtěně stává produktem západního sobectví a neskromnosti, která je nakonec hlavním překážkou vůči multi-kulti souznění a empatii. Pokud tohle pustíte africké matce, jejíž děti zemřely na podvýživu a těžkou práci v dolech na diamanty, asi se se zlou potážete.

Po letech jsem se díval s devítiletým synem a jeho nadšení mne přivedlo k recenzi i přidání hvězdy. Má to švih, velkou porci humoru, nadsázku, atmosféru. Ale především výrazný rukopis, jehož součástí je neuvěřitelné tempo vyprávění - s hlavním hrdinou od vystoupení z vlaku vlastně neustále někam pádíte, kontinent střídá kontinent, co vše se dá zažít za tři dny! Také výtvarné pojetí a architektura hrají svoji roli a oslnění čistými liniemi a prostorovou svobodou charakterizují ústřední myšlenku světa bez hranic. Je až neuvěřitelné s jakou lehkostí se (hmotné a robustní) myšlenky urbanistů (Lucio Costa) či architektů (Oscar Niemeyer) stávají součástí hraného filmu. Nejvýstižnější charakteristikou dílka je pak hravost podpořená naivitou Agnes stejně jako brazilskou sambou a snoubící v sobě prvky dadaismu i surrealismu. Na pocitech svobody a ze zábavné hravosti odebírají body jen závěrečné scény ala Indian Jones, leč tato asociace je ryze subjektivní (zkrátka tuhle Spielbergovu hovadinu nesnáším).