claudel

Velmi studený film a citelně lze poznat, že jej natočila dokumentaristka. Vyžívá se v dlouhých záběrech a de facto nás informuje o třech etapách života nadějné sportovkyně. Jsem rád, že té poslední bylo věnováno nejméně času. Film ve mně nevyvolal žádné emoce, ačkoli by zákonitě měl. Nemastné, neslané, zapomenutelné.

Nečtu knihy od Jojo Moyes, opravdu nepatřím k cílové skupině, avšak tenhle příběh mě vtáhl a nesmírně zaujal, až mě z něj bolelo u srdce. Shailene Woodley jako vždy na jedničku s hvězdičkou a nevadil mi ani potřeštěný výkon Felicity Jones. Pěkný příběh, jenž nemůže nikoho urazit.

Troufnu si tvrdit a klidně bych se vsadil, kdyby sto lidí vidělo Mongoloida s kytarou a Trojúhelník smutku neznaje reálie, že by nanejvýš jeden člověk z té stovky prohlásil, že oba filmy natočil stejný režisér. Mně to nejvíce připomínalo V moci davu, avšak bez jednoho pojícího tématu. Pro mnohé nekoukatelné, pro mě snesitelné.

Nehodnotitelný bizár roku. Odpovídá tomu návštěvnost - v Cinema City Flora jsme ji zajistili během dvou dnů pouze já a my tři kamarádi, z nichž dva to prospali. Ethan Coen se asi zfetoval nebo něčeho načichal a natočil svoje halucinogenní vize a lesbické sexuální fantazie. Párkrát jsem se zasmál, ale byl to smích tragikomický z filmu, kontextu i celkového rozpoložení. Film namixovaný z bláznivostí, lesbických hrátek a nudných dlouhých dialogů. Margaret Qualley to nějak moc nesluší jako obvykle, přitom ten film táhne, Matt Damon potěší a Pedro Pascal se snad nikde neobjevil tak, že by hrála prakticky jen jeho hlava. Miley Cyrus podtrhuje celkovou bizarnost. Je to špatné nebo dobré? Viděl bych to na celosvětový propadák, jenž se ale stane kultem na večírcích filmových fandů, kde se pouští jen špatné filmy, u nichž se všichni baví s notnou dávkou alkoholu a drog.

Je mi to velmi líto, avšak nemohu jinak. První díl mě nadchl, následně jsem si s odstupem času přečetl knihu a zopakoval první díl. Byl jsem unesen tím, jak se podařilo převést snad 90 procent z knihy velmi věrohodným způsobem do filmu a byl pln očekávání, jak se druhá a kratší část knihy povede s nataženou stopáží. A někdy kolem první hodiny jsem si kladl otázku - četl jsem jinou knihu, na jaký film se sakra dívám, jak je možné, že po tak povedené jedničce se podaří ve dvojce zničit a zprasit prakticky cokoli? Vztahy mezi hlavními postavami, ignorování některých zajímavých vedlejších postav i těch, které se ve filmu v jedničce objevily, nepochopitelné pojetí Paulovy sestry, navíc zcela zbytečně a mohl bych pokračovat dál a dál. Nadále si velmi cením, že se Denis Villeneuve pustil do tak těžké látky a nechci ho tak moc kritizovat. Nechápu však, proč měl tu potřebu téměř vše změnit, když se v prvním díle tak důsledně literární předlohy držel. Tak aspoň pochvala za výběr Florence Pugh, působivou hudbu a atraktivní vizuál.

Největší pozitivum tohoto seriálu spočívá v zobrazení příslušníků CIA i z hlediska lidského či rodinného. To mě bavilo možná nejvíce. Kombinace zvláštní agentky a dětského onkologa nemůže vytvořit teplý rodinný krb a stabilní zázemí, děti pocházející z takového svazku jsou k politování. Není potřeba, aby byl seriál tohoto typu plný akce, střílení a kontaktního boje, naopak může poukázat na to, jak zkažený svět, ve kterém žijí, ničí lidi, kteří bojují za nějaké ideály a znemožňuje jim cokoli jako harmonický rodinný život. Ženy tenhle seriál táhnou nahoru, z mužských herců vyniká Dave Annable. Zajímalo by mě, kolik inkasoval za svých deset minut Morgan Freeman.

Utvrdil jsem se v jedné skutečnosti - Wes Anderson mě dokáže neskutečně bavit a současně mě dokáže v jiných případech neskutečně nudit. Asteroid city spadá do druhé skupiny. Kdyby sto minut Jason Schwartzman fotil Scarlett Johansson oblečenou či nahou, přinese to smysluplnější zážitek.

Wes Anderson a Roald Dahl, kombinace s nesmírným potenciálem, avšak z mého pohledu zoufalá nuda a propadák.

Překvapivě celkem dobré, rozhodně dle mého soudu neodpovídající 30 procentům. Bylo by však rozhodně potřeba odstranit některé trapné/zbytečné/otravné vedlejší postavy včetně vnitřního hlasu, vyšperkovat scénář a přidat přece jen krapet humoru.

U tohoto filmu existoval v mém případě vysoký předpoklad, že se mi bude líbit. Laia Costa mě okouzlila v San Sebastianu v Un amor.  Její šarm v kombinaci s nočním Berlínem nemohl zklamat. Přesto tomu tak bylo. Polovina filmu spočívající v hloupém žvanění a ještě k tomu v angličtině. Druhá polovina zobrazující hloupou a nesmyslnou akci. Tři hvězdičky jsou ještě milosrdné.