FIBO

Začátkem mi to dost připomínalo Beyond the Poseidon Adventure (záběry pro úvodní titulky mi přišly až moc podobné). Do zhruba první třetiny filmu hodně napínavé, pak už jsem měl pocit, že už tak nějak vím, jak to celé dopadne. Možná by neuškodilo diváka déle napínat, některé záhady až tak nevysvětlovat. Ten pocit, že se cosi stalo s lodí a my nevíme co, mohl přetrvávat déle. Zbytek je už jen objasňování, které už tak nějak je více či méně patrné a chvílema se člověk může ke konci už nudit. Ta scéna se zásobníkem pro uhlí byla taková... myslím, že by se film obešel i bez ní, alespoň bez toho, co v ní vidíme. Závěrem, Charlton Heston je prostě borec - "Ahoy, anybody there?"

Killing Room alias KR 13 je film, na který musíte mít žaludek. I navzdory nízkému hodnocení ve mně zkouknutí traileru vzbudilo bližší zájem. Nejsem obecně příznivec tohoto typu thrillerů nebo myšlenky, kdy se pár lidí pod totálním psychickým vypětím vzájemně pozabíjí. Divák nahlíží na dění z perspektivy psycholožky, která neví do čeho jde. Hrůzostrašné prostory "režie" za černými skly, odkud se koriguje smrt, ožijí v momentě, kdy to divák prakticky nečeká. Peter Stormare alias "Matka" sice nijak zvlášť nezáří, ale jeho přístup se zapáleným cigárem s pohledem do blba a reakcemi na stěžejní otázky je unikátní sám o sobě. Škoda některých zásadních nelogičností a konce.

Gorky Park patří mezi méně známé akční filmy osmdesátých let. Narazil jsem na něj náhodou při listování skladatelské filmografie Jamese Hornera a musím říct - posadil jsem se na zadek. Ne z filmu (šedivý průměr), ale z hudby, která u Jamese opět nezklamala. Hornerovi nadšenci nemůžou nepostřehnout zjevnou podobnost použitých prvků s Commandem (1985), Vetřelci (1986) a dalšíma, pro něj typickýma prvkama nejen akčních filmů. Už při prvním podívání/poslechu se může zdát základní motiv povědomý, nicméně díky své originalitě hudba nenudí a člověk ani nemá až tak velký pocit, že Horner později (byť jen částečně) vykrádal sám sebe. Tomu právě brání velká dávka vlastní invence, která dělá celkové score jedinečným. Pokud je někdo blázen do Hornerovy kompozice, je Gorky Park naprostou povinností (film 65%, hudba 90%).

Psal se rok 1959 a tehdy prakticky neznámý Jerry Goldsmith skládá hudbu k filmu Město strachu. Jedná se o jeden z jeho vůbec prvních filmů, pod kterými se podepsal jako skladatel. Ač známá Planeta opic (1968) vznikla o necelých deset let později, už tady můžeme poznat Goldsmithův rukopis - perkusní nástroje, piáno, dechové nástroje a jejich typická kombinace. Film sám o sobě je šedivý průměr, který neurazí, ale nezaujme. Pro fanoušky Jerryho Goldsmithe povinnost.

Nebýt hudby, tak bych neměl sílu dokoukat do konce. Ostatní aspekty nedokážu (nebo radši ani nechci) posuzovat.

Překvapivě příjemná nedělní oddychovka zaměřená na mladší publikum. Z pozice dospělého diváka jde spíše o další naivní příběh, nicméně pokud to budete brát z ryze dětské perspektivy, vžijete do do dob, kdy jste byli dětmi i Vy. To, co se zdá být v úvodu nevinou hrou, rychle přerustá ve smrtelné nebezpečí. Samozřejmě, jdou zde nesmysly, na druhou stranu, pokud někdo rád vzpomíná na dětství, určitě filmem Vorstadtkrokodile nepohrdne. Velké plus zde zaslouží kamera a hudba.

Béčková hororová ptákovina, která však nenudí a i přes spoustu nesmyslů má hlavu a patu. Synopse je až dětsky jednoduchá a nebýt některých násilných scén, byla by to dobrá pohádka. Z šedivého průměru vystupuje (jak jinak) Robert Englund, který je výrazný i když se o to nesnaží přestože se objeví pouze v několika obrazech ve vedlejší roli.

Film z roku 1969, který je sice tak trochu z ruky, ale i dnešnímu divákovi má co nabídnout. I přes moji značnou nesympatii k této době se mi líbila ústřední myšlenka - planeta, která se nachází oproti zemi schovaná za Sluncem a rotuje stejnou rychlostí tak, že zůstává pro běžného pozorovatele z naší perspektivy neviditelná. Zdlouhavé přípravy (které nutno dodat diváka nenudí!), pohled do zákulisí příprav, výcviku a odletu téměř nabíralo až dokumentární žánr nebýt úvodní politické diskuze a intrik. Zhruba do poslední čtvrtiny filmu naprostá pecka, asi takhle nějak bych si obsahově představoval prequel k Planetě opic z roku (1968). Ze závěru mám rozporuplné pocity. Scénáristicky se mi prostě nelíbil navzdory poměrně poutavé podívané, která ho doprovázela. Závěrem asi tolik, jedná se o film, který určitě stojí za zkouknutí nejen fanouškem sci-fi.

Děs v prádelně je relativně slušný horor nebýt samotného závěru, který celou hororovou atmosféru neskutečně degraduje. Valnou většinu filmu pokrývá jemně mrazivá atmosféra a divák je zvědav víc a víc, jak toto celé dopadne. Závěr ale tuhle zvědavost zkropí jako studená sprcha. Jediné, co ve filmu nemá chybu, je Robert Englund ztvárňující fanatického staříka. Kvádro, černé rukavice, ten jeho chlípnej hlas a pohlazení ženských, které brzo čeká pomalá a bolestná smrt. Noblesně :)

"What is most important in forgeing the blade, fire or ice?" Conan v tomto provedení se více zaměřuje na odkaz zavražděného otce, uctění jeho památky a touze po pomstě. Divák může vidět blíže rozvedený vztah mezi otcem a synem, vesnickým životem a obecně postavením barbarů ve zdejším světě. Do zhruba první čtvrtiny se mi líbilo skoro všechno, co jsem na plátně viděl. Jak co do literárního scénáře tak i vizuálního provedení. Bylo to prostě něco jiného, ale za to originálního, co si na nic nehraje, nesnaží se nic napodobit, ale při tom zůstat s původním názvem a logem "Conan the Barbarian". Být ve filmu méně rvaček, méně některých trochu nadnesených fightů a originálnější hudba, určitě by si to vysloužilo pozitivnější ohlas. Tyler Bates není špatný skladatel, ale tomuto filmu prostě chyběl motiv nebo alespoň něco, s čím si divák může film spojit (což se povedlo například u propadákového Souboje Titánů, pod kterým je podepsán Djawadi). Namísto toho slyšíme víceméně jen bojový břinkot, nemastnou neslanou hudbu která sice podvědomě podbarví akci, ale člověk si z ní ve výsledku nic neodnese. Osobně jsem se nenudil, zároveň jsem neměl nesmyslná očekávání ani tendece srovnávat s původním Miliusovým filem, který je už dneska legenda. Z kina jsem odešel s průměrným zážitkem a dobrým pocitem, že vím něco původu Conana víc a že je tu pár scén, na které si s dobrým pocitem v budoucnu vzpomenu.