Chudáčci

Hravý a kreativní film jak po stránce příběhu, tak vizuální identity. Viděl jsem Chudáčky popisovat, jako vyzrálejší a dospělejší verzí Barbie a pod to bych se podepsal na sto procent. Tohle to jsem chtěl od Barbie! Bella Baxter je svým způsobem také panenkou, která jako nepopsaný list papíru vyráží na cestu kolem světa, aby ho poznala a pochopila. Mezi tím se formuje její osobnost i její pohled na svět. Po audiovizuální stránce tu nejde absolutně nic vytknout. Je to poeticky překrásné a každý záběr, kulisa i barva tvoří slast pro divákovi oči. Scénář je zase plný bohatých, do hloubky rozpracovaných témat, motivů i myšlenek o ženské roli ve společnosti, objektivizaci, zajetých normách, strastech světa a hromadě dalších komplexních témat. Bella jakožto dětská mysl v těle dospělé ženy je fascinující postava na sledování, která svým pohledem na svět nepřestává bavit a fascinovat v jediné scéně. Emma Stone tuhle komplikovanou a komplexní roli předává absolutně uvěřitelným hereckým výkonem. Ovšem i všechny ostatní postavy a herci dotváří tuto černou dramatickou komedii. Willem Dafoe je jako vždy dokonalý a Mark Ruffalo překvapil svým energickým humorným herectvím. Avšak tam kde scénář boduje se svou intelektuální rovinou, lehce ztrácí na svém tempu se strukturou. Několikrát příběh přešlapuje příliš dlouho na místě a finále skrze svůj dodatek ztrácí perfektní tah na branku. Přitom bych jednotlivé scény nevystřihával, jen to lépe rozvrhl, aby to tak krkolomně nenarušovalo drive snímku. Přesto je to silná, chytrá, zábavná, vtipná a přenádherná autorská podívaná, kterou by si nikdo neměl nechat ujít na velkém plátně. (02.02.2024)

Asi maximum, co se dá z artu propašovat do mainstreamu. Fér film, který má člověk rád víc proto, jak je roztomilý, než proto, nakolik je hluboký. ///  (5. 3. 2024) Napodruhé už víc vadí ty vulgárnější a prvoplánovější vtípky, a hlavně hrozná ukecanost, doslovnost, aby pochopil i ten nejnatvrdlejší z diváků. No, je to daň za globální úspěch. Žena mezitím přečetla předlohu - kromě mnoha změn (manžel skončí jinak, místo černocha Rus) ve filmu skoro absentuje téma socialismu, které v knize řeší několik postav, tady je smrsklé jen do postavy prostitutky, což mi bylo podezřelé už při prvním podívání, jak je to nápadně nevytěžené. (02.02.2024)

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu. (01.02.2024)

Surrealistický gejzír, kamera utržená ze řetězu (miluji záběry rybím okem, co už dneska nejsou jaksi moderní) a mrazivě dunivá hudba měnící se tu v kakofonii, tam jen v pár vybrnkaných tónů. Orgastická extáze snad ještě neměla lepší hudební doprovod, o řádění na parketu nemluvě. Při některých intenzivních pasážích jsem si vzpomněl na Michaela Nymana a jeho hudbu k filmům P. Greenaway. Magický mix steampunku a secese doplněný vizemi jak od Karla Zemana (včetně té mořské ryby). Navrch ještě něco z Felliniho a Tinta Brasse. A z černobílého Londýna do světa plného barev, dobrodružství, sexu, krutosti a smrti. A ty skvostné interiéry! Jedním z hlavních motivů je emancipace, ale nějak to nevadí. A samozřejmě svoboda. A ač se tu skáče o sto šest, film vůbec není oplzlý a vulgární. V menších rolích mě potěšila H. Schygulla, vynikající německá herečka. Její scénka točící se okolo sexu a masturbace neměla chybu. Film, co je třeba zažít v kině - obraz + zvuk=dokonalost. Myslím, že dlouho nic lepšího z poslední doby jen tak neuvidím. (26.01.2024)

Reálně i filmově odporná Ema Kamenná s fungl novým mozkem a mentálním věkem předškolačky freudovsky objevuje svou kundu, přičemž na všechny strany ventiluje černobíle bezelstné dětské zmrdsví, sobectví a sociální nevyspělost ve fantaskním Dalího světě, snímaném vypouklou čočkou. A já musím konstatovat, že se jedná snad o historicky první snímek Jirky Latimérie, podivného to řeckého ufona, po kterém nemáte znuděni xmrti až tak kompulzivní chuť rozšlapat hlavu nějakému uhrovitému rozumbradáčskému pozérskému panici s mastnými vlasy a Kierkegaardem v podpaždí. Možná je to tím, že Jirka tentokrát vypustil své scénáristické ambice, možná proto, že trochu méně fetoval jsoucno, a možná je to Mejbylyn. Nicméně uhrančivé obrazy jsou tentokrát doplněny i vcelku zábavným, místy až dekadentně mrdavým příběhem s kupodivu hlavopatoidními dialogy a poměrně satirickým pseudofilozofováním, z nichž by se sice panna Shellyová asi dvakrát funivě nevyprstila, avšak já tasím vcelku plnotučnou trojku, i když mi z té bestiálně ohavné šišlavé ropuchy Emy zase dvě hodiny zděšeně zalézaly koule do břicha. (29.02.2024)