Režie:
Alejandro González IñárrituKamera:
Darius KhondjiHudba:
Bryce DessnerHrají:
Daniel Giménez Cacho, Griselda Siciliani, Ximena Lamadrid, Andrés Almeida, Ruben Zamora, Grantham Coleman, Omar Leyva, Grace Shen, Mar Carrera (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Uznávaný novinář a dokumentarista vyrazí na velkolepou cestu za poznáním sebe sama. Smíří se přitom s minulostí, přítomností i vlastními kořeny? (Netflix)
Videa (1)
Recenze (38)
Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 ()
Bardo štýlom nadväzuje na Birdmana (ako píše Bebáček, je to len začiatok) a pripomenie aj Felliniho 8 1/2 či Veľkú nádheru. Silne nedivácke, intertextuálne nabité, veľmi filmové. Tie prechody medzi snami, predstavami a realitou boli tak ladné. Krásna surrealistická prechádzka a divákove strácanie sa v časopriestore. ()
Alejandro González Iñárritu narcisticky masturbující v neustále širokoúhlých kompozicích bez jakéhokoliv opodstatnění jinak geniálního Khondjiho za kamerou. Ano, dost často je tu obraz zaplněn lidmi či děním až k prasknutí, aby vás ta režisérská opulentnost asi srazila na zem, ale prázdnotu duše kterou film postrádá, to stejně nepřehluší. A ano, tu a tam má Bardo záblesky Gonzálesovi brilantnosti. Jde o momenty překypující formální kreativitou, ale že by nás cokoli za celou tu nesmírně dlouhou dobu třeba přikovalo do sedačky? Rozesmálo nás? Nebo kdyby nás falešná kronika několika pravd třeba obohatila všeobecně duchaplnou myšlenkou. Abych nekřivdil... Ne, že by byl Bardo bez myšlenky, nebo hloubky. "Cosi" nám samozřejmě Bardo říká a v momentech umí být zajímavý i vtipný. Ale těch momentů je v těch dlouhých scénách i filmu žalostně málo. 159 minut se díváme jak Alejandro masturbuje, u toho se zamýšlí sám nad sebou, argumentuje si a... Divák usíná. Navrch to ego stříkající z plátna do všech stran. S pardonem tohle není majstrštyk, ale do sebe zahleděná nuda, až je to chvílemi doslova surrealisticky absurdní. Alfonso Cuarón se svou Romou ve svých dlouhých kompozicích a soustředěným postupem bral dech a nakonec ukradnul i srdce. Alejandro González Iñárritu postupem času unavuje a jediné co vám na konci ukradne, je váš čas. Ale svoje fandy si určitě najde. ()
Inarritu upadol do bezvedomia, komy. Zeby ? Podla tohoto filmu to vyzera aj, ze jo. bezducha vec, kde bardo je tusim podla nejakej buddhistickej logiky stav, respektive stavy medzi smrtou a znovuzrodenim. ono to vyzera dobre, ze uznavana pozornostna kurva, pardon investigativny novinar vyrazi na cestu spoznania sameho seba. Zmierit sa musi s kadecim, minulostou, pritomnostou ..... len sa prilis prelina Inarrituov svet s realnym, do toho ten novinar ma kadejake sny, vizie, pomaly az chimerym ktore sa tiez prelinaju s realnym svetom. Ako reziser je Inarritu talentovany, len horsie, ze tu si pisal slaboduchy scenar sam, a to je pruser. Inarritu sa rozisiel so scenaristom Guillermo Arriagom /Amores Perros, 21 gramu, Babel/ a to vidno. Inarritu je ako reziser Ok, len ako scenarista hovorim jednoznacne nie. Prazdnota, neskutocna prazdnota sa na mna vyvalila z tohoto filmu. Ak doteraz bol Biutiful najslabsi Innarituov film, uz to nepalti, najslabsi je Bardo Falsa Cronica de munas Cuantas Verdades 2022 : 30 % ()
Bardo je, ostatně jako každý takto osobní film, malinko sebestředný, ale pohybuje se v únosných mezích. Nad úrovní snadné stravitelnosti se pohybuje bezvýchodnost a depresivnost celého snímku, který velkým obloukem provazujícím úvod s koncem konstatuje, že jediné příjemné místo pro život je smrt. Krize z nastupujícího stáří (geniální scéna s otcem na toaletě) je naservírována v podmanivém vizuálním provedení. To však není nic proti tomu, jak je zpracována audio složka, která je snad poprvé od vzniku zvukového filmu, skutečně mimořádně důležitou součástí snímku. Bardo je nejen sebebilancujícím filmem, ale zároveň i reflektivní filozofickou úvahou nad stavem dnešní společnosti. Iñárritu se nebojí ani velmi citlivých (ty hřeby v nohou bolí) prohlášení o schopnosti lásky (zvýrazněné možností vnímat druhého myšlenky i beze slov) i odcizení (neslyšet druhého, i kdyby svými vyjádřeními tropil sebevětší hluk). Bardo je krásně zasněný snímek, který si k plnému pochopení zřejmě budu muset pustit vícekrát. Nebo ho možná nikdy zcela nepochopím, ale i tak se s chutí nechám unášet na vlnách režisérovy fantazie. ()
Galerie (12)
Photo © Limbo Films / Netflix
Zajímavosti (3)
- Jedná sa o prvý film, ktorý režisér nakrútil v domovine a s mexickým ansámblom od jeho debutu Amores perros (2000). (Biopler)
- Snímka je intímnou spoveďou režiséra, ktorú vystaval ako mozaiku vtipných, metaforických, absurdných i surrealistických scén. Istú inšpiráciu čerpal z Felliniho 8 ½ (1963) a vykreslil svojho umelca ako muža považovaného okolím za mimoriadne úspešného, no ktorý si nie je istý sám sebou a myslí si, že v živote zlyhal. (Biopler)
- Bardo je tibetský buddhistický termín, který označuje různé stavy mezi smrtí a novým zrozením v různých formách života. Doslova se tento pojem dá přeložit jako „mezistav“. (sator)
Reklama