VOD (1)
Obsahy(1)
Komediální speciál o prapodivném roce plný nových písniček a čerstvých postřehů. Bo Burnham, který v něm sám účinkuje, ho celý napsal a natočil v izolaci. (Netflix)
Recenze (52)
V roce 2018 natočil Sacha Baron Cohen sérii Who Is America?, kde krom jiného vystupoval jako Dr. Nira Cain-N'Degeocello, karikatura liberála, co se na každým kroku omlouval za to, že je cisgender bílej chlap. Netušil jsem, že je tři roky poté možný, aby někdo tuhle sebemrskačskou, bolestínsky narcistní polohu docela upřímně vytěžil. No, i když upřímně. On to Bo Burnham všechno samozřejmě reflektuje naprosto dokonale, a to hned na několika levelech, dokonce i to, že si uvědomuje prázdnotu téhle svojí metareflexe... ale pak mu nezbývá než znovu pokrčit ramínky a začít pět o povrchnosti bílých holek na instáči, ve čtvercovým formátu, of kóz, haha. Prvních zhruba patnáct dvacet minut je nejtěžší cringe, co pamatuju. Zpívat o tom, jestli si z téhle hrůzné doby můžu vůbec dělat legraci a pak neudělat jedinej vtip, to je vlastně výkon, ovšem nevím, na jakou stand-up paralympiádu ho přihlásit. Tohle proboha není stand-up ani komedie, to je do sebe zahleděná mileniální performance s chrupem vetchýho dědouška bez protézy. A nejhorší je, že i ty jakože "depresivní" stavy jsou staged as fuck a nelze jim věřit ani vteřinu. Slavoj Žižek před pandemií pořád dokola opakoval jeden židovskej vtip. V něm se do nebe dostane rabín, židovskej obchodník a obyčejnej Žid. Rabín říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Obchodník říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Pak přijde na řadu obyčejnej Žid a říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Načež rabín strčí ramenem do obchodníka a říká mu: "Kdo si sakra myslí, že je?!" Ta nejvyšší forma privilegia je moct nekonečně shazovat a bičovat sám sebe. Burnham to dělá devadesát minut v kuse a neriskuje přitom vůbec nic. ()
Upřímně řečeno jsem nikdy nerozklíčoval, jestli Bo Burnham předvádí v rámci nekonečného hyper-sebeshazování a sebeuvědomění pro mě nesnesitelného člověka záměrně, nebo jestli by mi měla být jeho persona sympatická. Asi nemělo smysl dívat se na stand up komika, který mi přijde tak nesnesitelný a jehož humor, sebeironický narcisismus a přístup k vystupování mi přijdou tak otravné, to je u stand upu docela stopka z principu (a pro jistotu napíšu, že to není z ideologických důvodů - ideologicky se s Burnhamem zdá se prakticky ztotožňuju), ale člověk se musí udržovat v kontaktu s popkulturou... Tři hvězdy, které jsou zjevně hluboko pod průměrem obvyklých hodnocení, ze sebe ve skutečně maximálně tlačím a snažím se ospravedlnit jakýkoliv důvod to respektovat jako produkt, který mě sice naprosto irituje, ale zřejmě dokázal nějak vystihnout zeitgeist a napojit se na lidi, plus je v něm snad určitě hodně snahy... asi... ()
Performance, ktoré je v prvej polovici na hranici geniality. V druhej sa snaží vybudovať pointu, ktorá je ku koncu trefná a úderná ( ako je u Burnhama zvykom) ale tempom trošku spomaľuje. Piesne zase raz dobré. Jeden z tých počinov, ktorý má v sebe prímes revitalizácie a očisty. Nie je to tradičný ani najlepší špeciál, ale je to rozhodne najumeleckejší počiň v tomto prapodivnom období. Healing the world with comedy. ()
Bo Burnham natočil v "době Covidové" asi nejlepší karanténní počin, co mohl vzniknout. Přes mé počáteční rozpaky z až Muzikálového ladění jsem zjistil, že jsem doslova přikovanej v sedačce a užívám si úplně všechno. Provedení skladeb je po minimalistické - formální, herecké i obsahové stránce naprostá radost, ale Bo navrch v tomhle malém prostoru (s tím málem co sám má) "nakládá" a překvapuje i s vizuální stránkou. Kloboučk k zemi dolů. Takhle uhrančivě, emotivně, vtipně a inteligentně podanou věc jsem opravdu nečekal! ()
Galerie (21)
Photo © Netflix
Zajímavosti (7)
- Bo Burnham slaví 30 let přesně v polovině show (v čase 43:49). (KGBelik)
- Natáčelo se v domě, kde se odehrávala Noční můra v Elm Street (1984). Tento dům v Los Angeles koupila Bo Burnhamova přítelkyně Lorene Scafaria v roce 2013. (KGBelik)
Související novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Přichází den, kdy se každoročně obracíme na nejoblíbenější uživatele, aby se nám svěřili se svými topkami 3 filmů (a případně 3 seriálů) uplynulého roku. Od loňska je navíc doplňují i vybraní… (více)
Nový (komediální/dramatický) speciál Bo Burnhama, dostupný od konce května na Netflixu, je tím nejlepším, co bylo letos zatím k vidění. Je to - aspoň tak, jak je to na databázích a streamovací službě kategorizováno - stand-up, jenže stand-up Bo Burnhama, což znamená, že on v něm převážně sedí a zpívá. Nechybí proto to, na co je člověk u něj zvyklý, čím se proslavil a co mu jde skvěle: písně, které jsou persifláží různých hudebních žánrů, s výborně zvládnutými tonálními přechody a utahováním si z různých společenských trendů. Píseň Instagram bělošky, která až dolanovsky pracuje s proměňujícím se formátem obrazu, trumfuje jenom song Politicky problematický, který má podobu hudebních montáží z osmdesátkových sportovních a tanečních filmů._____ Vedle známého a osvědčeného jde pravděpodobně o první stand-up v historii daného formátu, u kterého člověk bude víc plakat, než aby se smál. Předchozí větu míním jako to největší možné doporučení, protože jde o stand-up Bo Burnhama, tj. výzvu formě a formátu. Kde Daniel Sloss obrací formát proti publiku, aby své vystoupení zakončil obdobou Ted Talku, a kde si Hannah Gadsby pohrává s diváckým očekáváním a strukturou, tam Burnham teprve začíná. Jeho předchozí vystoupení velmi chytře pracovala s mizanscénou (např. pozadí, kde jsou napsány části jednotlivých písní i povídání ve WORDS, WORDS, WORDS) i s významotvorností svícení (červené a modré světlo v písni Left and Right Brain ve WHAT či Can´t Handle This v MAKE HAPPY), přičemž většinou na závěr nechybělo něco introspektivního. Tentokrát je introspektivní celá hodina a půl: uzavření v jednom pokoji a v jedné mysli, ohlížení se nejenom za vlastní kariérou, ale i pandemickým rokem a osobní i mnohými sdílené zkušenosti. Obstojí to klidně jako metafikční trosečnický narativ, ve kterém Pátka/Wilsona nahradil mikrofon a kamera, a tak se zvládne vypovědět o takových věcech jako samota, izolovanost, deprese apod. Tentokrát se dekonstruuje nejenom formát stand-upu, jehož konstruovanost předchozí burnhamovské speciály odhalovaly ve snaze nalézt nějakou autenticitu, ale rovnou celého života a života online. Celek svou záměrnou roztříštěností a narušováním kontinuity odpovídá zkušenosti brouzdání po netu, jednotlivé části jsou pak vyvedeny například jako komentovaná videohra-únikovka, ve které Bo ovládá sám sebe, jiná část má třeba podobu reakčních videí uvnitř reakčních videí uvnitř reakčních videí... Je to mistrovské dílo, a to nehledě na formát, platformu, žánr, různé kategorie, do kterých je INSIDE řazeno, protože všechny a všechno přesahuje (je to stand-up, je to trosečnická fikce, je to soubor videoklipů, jsou tam reakční videa, neinteraktivní hra, domácí videa, dokument o jednom roku atd.). Bez přehánění: co David Lynch udělal svými RABBITS pro sitcomy a TWIN PEAKS pro seriály obecně, to Bo dělá svým INSIDE pro stand-upy a obecně content pro streamovací platformy a různé servery. Závěrečná inside/outside pasáž o vztahu tvůrce a publika i tvorbě jako kreativním vyjádření a zároveň psychiku destruující, je svým posledním záběrem stejně působivá a mnohavýznamová jako křik v závěru TWIN PEAKS: RETURN. () (méně) (více)