Zapomenutí

Po více než rozporuplné zkušenosti s obsahově neuchopitelným Andaluským psem mi tímhle ostře kritickým dílem Bunuel jasně ukázal, že má řemeslo v malíku a že když chce, umí hovořit globálním a dokonce i generačně rozsáhlým jazykem. Myšlenkově důležitý snímek, který zásluhou své nekompromisní realistické nátury, kde postavy skáčou maximálně z bláta do louže a jejich rodiče jim ještě rádi chrstnou vodu pod nohy, atakuje hranici vrcholného filmového naturalismu a vytváří podnětnou sociální vizi, jejíž aktuálnost neuvadá ani po více jak půl století. Absentuje zde sice jediný šokující moment, který by mě vyloženě překvapil a třísknul po palici, a některé režisérovy nucené umělecké vložky mi do příběhu moc nepasovaly (jakkoli je například snová sekvence obrazově působivá), ale to už filmu na síle a věrohodnosti jeho sdělení nijak moc neubírá... 85% (24.11.2015)

Zdá se mi, že tento film časem zvětral, že doba na takové snímky už je pryč. Od doby jeho vzniku byly natočeny mnohé podobné, ale hlubší, komplexnější, se kterými Zapomenutí ve vzájemném srovnání už neobstojí. Zůstali černobílí i co do obsahu a tato vyhrocená povrchní polarita jako by časem stále víc vystupovala na povrch. (22.03.2009)

Bunueluv realisticky pohled na zle vyrostky prezivajici ve slumu Mexico City. Je to nadcasove a nekompromisni, prijemne kratka stopaz, funguje to mnohem lepe, nez ultra-prehodnocene Mesto bohu, ktere prave z tohohle Bunuelova kousku hoooodne cerpa, nicmene koukam, ze prepalene hodnoceni maji oba filmy. Vypada to, ze bezna populace ma slabost pro silne nesympaticke spratky poflakujici se v chudinskych ctvrtich a hrajici si na gangstas. Me je tohle tema i prostredi naopak proti srsti. 6/10 (06.03.2012)

Ach, jak já ten realismus ve filmu nesnáším. A když se to ještě spojí se sociální kritikou - ajaj, to mám pak problém film vůbec dokoukat. V podstatě jsou Zapomenutí takovým Buñuelovým Ken Parkem z padesátých let: podívejte se, jak je lidstvo zkažené, i malé děti páchají takovéhle hrůzy a může za ně nedostatek rodičovské lásky. No jo, ale tenhle věčný problém se nevyřeší točením podobných filmů, protože kdo je parchant nenávidící své dítě, ten se na podobný film s největší pravděpodobností nepodívá. A tak se film úplně míjí účinkem. Ovšem nejvíc mě baví zdejší komentáře, jakože "ano, přátelé, toto je pravá surová realita!", jako by všichni hodnotitelé prožili dětství v padesátých letech v Mexiku a věděli naprosto přesně, jak to tam tenkrát vypadalo. Jsem zvědavý, jestli o Ken Parku budeme za pár let říkat "ano, to je ta pravá surová realita, přesně takhle to v Americe počátku 3. tisíciletí vypadalo!". (07.12.2009)

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)