Bratři

„Na srdce není spolehnutí. A přece, na co spíš než právě na srdce. Mé srdce, to jsou špatné váhy. Váhavé váhy. Jak být spravedlivý, když rozum ztratil rozum a teď chce po lásce, aby ho měla.“ Dva milující se bratři jsou podrobeni zkoušce, která má prověřit ryzost jejich srdce, opravdovost jejich citů, zda jsou hodni lásky a moci. Charaktery nejsou dány, není tu hodný a zlý princ, jak bývá zvykem v klasických pohádkách. Však také tento příběh není pohádkou v pravém slova smyslu. Už to tu zaznělo a mě to napadlo také. Víc než pohádka je to shakespearovské drama. Tomu odpovídá celkové ladění inscenace. Žádné veselé veršíky pro děti, žádné barevné kostýmy a kulisy. Temný příběh o temných zákoutích naší duše, kde ani láska není vždy vysvobozením. Jak nalézt ty pravé hodnoty, aby duše došla pokoje, protože „útěk sám před sebou není moudrý tah … pěšcem …“ Krásná herecká příležitost pro všechny zúčastněné – nešťastný moudrý král Oty Sklenčky, na pohádku mimořádně charakterově propracovaný princ Borise Rösnera, hamletovsky tápající princ Pavla Soukupa, nádherně vábivě nebezpečná a přitom hluboce milující princezna Mileny Steinmasslové a tomu všemu kraluje moudrý blázen Josefa Kemra … „Až lidi naučí i svoje city myslet, pak bude na zemi sám ráj. V samotném ráji …“ (29.03.2015)

To, že má tento excelentně zahraný příběh tak nízké hodnocení, připisuju jen tomu, že byl nedopatřením zařazen mezi pohádky. Ne, je to regulerní divadelní drama. Jak se pozná dobrý patos od špatného? U špatného se nelze tomu patosu nesmát nebo aspoň pousmát. U dobrého zapomenete na patos, protože je zahraný tak bravurně, že vás mrazí. Korunou všech skvělých hereckých výkonů jsou do detailu dotažené bonmoty pana Kemra. Tohle je podle mě klidně na Thalii. Skvělý scénář. (18.11.2019)

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)

Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. (18.08.2015)

Skvělý histrorický příběh. Říkám příběh, protože tento film se vymyká klasickému pojetí jednoduché pohádky s prostinkým dějem a jasně polarizovanými postavami. Rozhodně musím vyzdvihnout scénář a herecké výkony skvěle doplněné hudbou Petra Hapky. A i když tato pohádka není primárně určena dětské publikum (alespoň podle celkového pojetí), nebere jí to na kouzlu a vždy se na ní ráda podívám. Škoda, že jí opakují tak málo. (21.10.2009)