Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Pohádka Věry Provazníkové vypráví o starém králi (O. Sklenčka), který se rozhoduje, komu předat vládu v zemi. Aby rozhodl opravdu spravedlivě, připraví svým dvěma synům (B. Rösner a P. Soukup) zkoušku, v níž obstojí jen ten z nich, který je královské koruny opravdu hoden. Bratři se mají rádi a slibují si, že jeden druhému budou přát jen to nejlepší. Král jim otevře Síň poznání a tam uvidí obraz princezny (M. Steinmasslová). Láska k princezně je však rozdělí. Čeká je boj s vlastním srdcem a sobeckostí a na jeho konci svatba, královská koruna i smíření. (Česká televize)

(více)

Recenze (17)

flanker.27 

všechny recenze uživatele

Samotná myšlenka, samotné dilema vymyšleno dobře, co tu ale chybí, je Pavlova motivace, touhy, cíle. Kurt Vonnegut kdysi řekl: Každá postava na scéně musí něco chtít, i kdyby to byla jen sklenice vody. Petr pohlédne na obraz a chce princeznu a trůn. Pavel se zhrozí, že již nemá bratra, že jej bratr zradil. Ale co vlastně chtěl? A co myslel, že by měl chtít Petr? Nakonec svojí nenávist obrací proti Veronice, která sama za nic nemůže, místo aby něco řekl přímo. Tu se nedá kličkovat, hledat pomoc ve složitých souvětích, tu je třeba přímosti, cti a povinnosti k druhým, jen tak si někdo zaslouží být mužem, králem a manželem. Útěk do kraje nebo do slov je jen odkládání řešení. A to mi vadí na jinak dobrém spíše dramatu než pohádce, které nechybí působivost a některé zajímavé repliky (Co je krása? Ošklivost, která se nepovedla), přičemž nesouhlasím s tím, že to není pro malé, já to viděl poprvé jako malý tak někdy v době vzniku, tj. asi tak v 8-9 letech (a podruhé až dnes) a už tenkrát to na mne zapůsobilo. ()

helianto 

všechny recenze uživatele

„Na srdce není spolehnutí. A přece, na co spíš než právě na srdce. Mé srdce, to jsou špatné váhy. Váhavé váhy. Jak být spravedlivý, když rozum ztratil rozum a teď chce po lásce, aby ho měla.“ Dva milující se bratři jsou podrobeni zkoušce, která má prověřit ryzost jejich srdce, opravdovost jejich citů, zda jsou hodni lásky a moci. Charaktery nejsou dány, není tu hodný a zlý princ, jak bývá zvykem v klasických pohádkách. Však také tento příběh není pohádkou v pravém slova smyslu. Už to tu zaznělo a mě to napadlo také. Víc než pohádka je to shakespearovské drama. Tomu odpovídá celkové ladění inscenace. Žádné veselé veršíky pro děti, žádné barevné kostýmy a kulisy. Temný příběh o temných zákoutích naší duše, kde ani láska není vždy vysvobozením. Jak nalézt ty pravé hodnoty, aby duše došla pokoje, protože „útěk sám před sebou není moudrý tah … pěšcem …“ Krásná herecká příležitost pro všechny zúčastněné – nešťastný moudrý král Oty Sklenčky, na pohádku mimořádně charakterově propracovaný princ Borise Rösnera, hamletovsky tápající princ Pavla Soukupa, nádherně vábivě nebezpečná a přitom hluboce milující princezna Mileny Steinmasslové a tomu všemu kraluje moudrý blázen Josefa Kemra … „Až lidi naučí i svoje city myslet, pak bude na zemi sám ráj. V samotném ráji …“ ()

Reklama

otík 

všechny recenze uživatele

Jedna z nesložitějších a nejkomplikovanějších pohádek, co jsem kdy viděl (a že už jsem jich viděl). Dva bratři vedou mezi sebou boj o to, kdo bude králem a kdo dostane mladou princeznu. Jasné tu není od začátku nic, motivace každého prince jsou zcela rozdílné a přitom neskutečně promíchané, jednou jeden říká to, podruhé zas něco jiného, jednou se vraždí, podruhé se rozcházejí, až časem je princ Borise Rösnera jasně zápornou postavou, druhý princ Pavla Soukupa je však nerozhodný až běda. A když už se k něčemu rozhodne, pak po chvíli to vše vrátí zpět. A navíc vše je ve verších, čili pozornosti je hrozně moc třeba, ale při takové stopáži? Pro děti šíleně náročné, nesrozumitelné a nudné, pro dospělého krásný artovský kousek. Aspoň že ten konec snesl přísnější měřítka. Hudba: Petr Hapka ()

Karlas 

všechny recenze uživatele

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " ()

Jezinka.Jezinka 

všechny recenze uživatele

Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama