Bratři

Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. (18.08.2015)

Skvělý histrorický příběh. Říkám příběh, protože tento film se vymyká klasickému pojetí jednoduché pohádky s prostinkým dějem a jasně polarizovanými postavami. Rozhodně musím vyzdvihnout scénář a herecké výkony skvěle doplněné hudbou Petra Hapky. A i když tato pohádka není primárně určena dětské publikum (alespoň podle celkového pojetí), nebere jí to na kouzlu a vždy se na ní ráda podívám. Škoda, že jí opakují tak málo. (21.10.2009)

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)

Není to pohádka. I když ji dávají v neděli po obědě na jedničce. I když je o králi, princích a princezně. I když v ní vystupuje královský šašek. I když je natočená v pohádkových kostýmech. Bratří jsou regulérní drama s postavami stejně tragickými jako opravdovými, které zcela nevyhnutelně směřují k naplnění svého osudu jakkoli tragický či naopak šťastný se na první pohled zdá být. Stačí jedna žena a jeden trůn postavené mezi dva bratry. Rösner i Soukup zmítající se mezi láskou k bratrovi a láskou k ženě, potažmo odpovědností následníka trůnu a touhou po moci, předvádějí drama přímo antických rozměrů. A princezna je přesně tou krásnou sirénou, která dokáže svést každého muže a zároveň i chytrou horákyní, která je nutí uvědomit si její skutečnou cenu. A vrcholem a pomyslnou třešničkou je pak Kemr v roli smrtelně vážného blázna, jehož glosy jsou stejně mrazivé jako pravdivé. Bratři skutečně nejsou pohádkou. Jsou totiž mnohem víc. (24.09.2012)

Dva bratři, jedna princezna. Jako v životě. Dva chlapi, jedna ženská. Na vesnici by si dali po hubě a bylo by vyřešeno. Na počátku minulého století by se vyzvali na souboj. Ale bratrská krev jim to nedovolí. A tak jeden bratr chce raději zabít toho druhého... Tak jestli tohle je lepší. A když král vidí, že to nikam nevede, stejně nic neudělá a čeká pořád dál, nejspíš až zahřmí nebo se konečně pozabíjí. Místo, aby například nakázal bratrům v konkrétních situacích se ukázat jací by byli panovníci. Místo toho je nechá se svářit. Ale co, logiku v pohádkách nehledejme, když ji nenajdeme ani v současném reálném světě. Hodina a dvacet minut a vše podstatné se semele na začátku a na konci. Nejen svou délkou, ale ustavičným žvaněním o tom, co dělat, co nedělat, jak se zachovat, hledání správného ve špatném a opačně, to vše mi přijde spíše jako řecká tragédie než pohádka nebo jakýkoli ucelený příběh. I postavy mluvily ve verších. Zatímco začátek a konec je fajn, alespoň se něco děje, prostředek diváka unudí k smrti. A jestli neusnuli, tak se vzali a žili šťastně. (08.06.2021)