Él

Luis Buñuel si proste dokáže vybrať tému. Všetky jeho filmy majú zrozumiteľný príbeh a s ľahkosťou vánku sa dokáže dostať do podhubia akéhokoľvek problému. Tentokrát si vzal na mušku manželský vzťah navonok ctihodného muža, ale vo vnútri chorého žiarlivca s poslušnou ženou. Pravdou je, že všetko speje k logickému finále ( so záverom mám problém ). Režisér opäť používa obľúbenú retrospektívu a opäť má šťastie na kameramana, ktorý dokáže každým záberom kúzliť. (06.06.2012)

Él je jako Paroubek. Také je na něm nejvíce sexy mozek, který ví, že bez uvěřitelných charakterů podobný typ snímku prostě fungovat nemůže. Je to takové In a Lonely Place s více (mnohem více) nalinkovaným scénářem, kdy je celý průběh filmu jasný během páté minuty stopáže, což je výrazně na škodu. Aspoň je to ovšem částečně vykoupeno famózními hereckými výkony a lahůdkovou kamerou, která vyniká o to více, že snímá na první pohled "pouze" prachsprostou komorní interiérovku. (13.11.2008)

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)