Balada o Narajamě

Povznášející exkurze do jedné malebné japonské vesničky v 19. století, ukazující skromnost a mírumilovnost lidí, kteří v ní žijí. Jejich lidskost, vzájemné vřelé vztahy a ochota vždy si navzájem pomoci jen podtrhují tu romantickou bukoliku, která prochází jako červená nit celým tímto nádherným snímkem. A teď vážně. Bylo to fakt odporné. Hned na začátku se seznámíme s hlavními postavami - starou babkou Orin, která spřádá vlákna na tkalcovském stavu, a jejími dvěma syny - Smraďochem Kesakičim, který chce souložit, ale nemá s kým a pořád jen kurvuje, a s celkem pohledným a ovdovělým Tatsucheinem, kterému se jeho máti snaží najít nevěstu, a také s malou vnučkou. Hlavním motivem celého filmu je starý zvyk, při kterém jsou lidé při dosažení 70 let povinni odejít z vesnice na horu Najarama, kde mají umřít hladem. Ve vesnici je po neúrodě nedostatek jídla a proto je třeba se o něj rvát. Své o tom zjistí potenciální nevěsta od Tatsucheie jménem Matsuyan, která je z chudé rodiny, a proto využije bohatství Tatsucheiovy rodiny a krade jídlo. Ve filmu není nouze o sexuální scény - souloží se tady v podstatě pořád. Bizarní byla poslední vůle manžela jedné mladé ženské, který chtěl, aby se po jeho smrti vyspala s každým chlapem z vesnice. Místní chlapi se nemohli jeho smrti dočkat, jelikož jim to nadšeně oznámil Smraďoch, který to zjistil, když manžele šmíroval. Po manželově smrti to tahle krásná vdova udělala, ale jaksi se vykašlala na Smraďocha, a ten z toho brečel a stěžoval si mámě. A tak mu musela jeho dobrotivá matka sama sehnat materiál na souložení, jednu postarší dámu, která si nebyla jistá tím, zda jí její kunda pořád funguje. Také se setkáváme s infanticitou, kdy rodiče posuzují význam svého potomka na základě pohlaví - chlapci jsou kupodivu nežádoucí a tak Tatrucheiův syn skončil odhozen na poli, což se majiteli tohoto pole moc nelíbilo. Babka jako jediná ve vsi umí chytat ryby a ví přesně, kde na ně číhat. "Idylka" netrvá věčně a brzy dojde také ke kruté pomstě na Matsuyanině rodině, která díky neúrodě krade jídlo - vesničané se naserou, vtrhnou k nim do domu v půlce večeře (kterou jim darovala ta stará babizna Orin) a zabalí je do sítí, odtáhnou je k jámě, do které je vhodí a zaživa je zasypou hlínou a umlátí. Prsty v tom měla samozřejmě Orin a vůbec jí navadilo, že její syn čekal s Matsuyan dítě! Všechny tyto sexuální s kruté scény jsou protkány záběry na místní faunu a její typicky zvířecí chování - žáby kopulují, hadi kopulují, had porodí malá háďata, had polyká krysu, sova žere myš a kudlanka se láduje žábou. Zřejmě to mělo znázornit to, že lidé v této vesnici jsou stejně krutí a barbarští jako tato zvířata. Poté, co stará bába splní své úkoly, např. si vyrazí několik zubů na hajzlu, nechá odpanit Smraďocha a zmasakruje rodinku od nastávající jejího druhého syna, tak se vydává na Tatsucheiově hřbetu vstříc svému údělu - smrti hladem v horách. Cesta je to dlouhá a nebezpečná, a po zdolání mnoha skal a úskalí konečně dorazí oba na Narajamu a babka se zde usadí mezi mnoho koster svých předchůdců, aby si zameditovala s krkavci. Při synově odchodu začne sněžit, a ten je tak nadšen, že jí to běží oznámit. Nakonec se vrátí do vsi, do svého útulného a mírumilovného domova, který sdílí také s hadem. Bylo to fakt otřesné a působivé zároveň, typický film, na který člověk jen tak nezapomene, a zároveň jej nechce už nikdy vidět znovu! (10.12.2022) (méně) (více)

Film byl natočen jako remake snímku z roku 1958 režiséra Keisuke Kinošita Narayma bushiko. Jako předloha byl pro filmové zpracování použit stejnojmenný román Siera Fukazawy. Baladický příběh, rozložený do čtyř částí, podle ročních období, nás zavede do blíže neurčeného času i místa. Do horské vesnice kdesi v Japonsku. Už od prvních záběrů, kdy kamera z výšky zabírá strmá, zasněžená a nepřístupná úbočí kopců je jasné, že se nacházíme v Bohem zapomenutém kraji. Sněhem pokryté domky vyhlížející idylicky, vesnice je tichá: Z prvních záběrů na nás dýchne klid a mír. V jednom domě žije Orin, skoro šedesátiletá vdova se svými dvěma syny, dvěma vnuky a osmiměsíční vnučkou. Matka děvčátka tuto zimu zemřela. Z vybavení chatrče a oblečení jejích obyvatel je vidět, jak vypadá bída. Domácnost, stejně jako její členové však působí čistě a spořádaně. Sporadické světlo, minimum barev. Zakouřená místnost a přítomnost koně ve stáji, která je součástí obydlí vyvolává u diváka i neexistující čichové vjemy. Hlavou rodiny je nejstarší Orinin syn Tacuhei. Ostatní členové domácnosti neznamenají skoro nic, jsou jen práci. Pouhými několika záběry a úsečnými dialogy navodí Imamura dokonalou atmosféru studeného bezútěšného prostředí, ve kterém rodina žije. Jediné, co prozařuje prostor, je klidná a vyrovnaná Orin. Zima ustupuje, sníh taje, svět dostává veselejší barvy a na rýžovém poli se zpod sněhu vynořuje mrtvolka dítěte. Vesničany tato skutečnost příliš nezaskočí, poté co se zjistí, že je to chlapec, zřejmě druhorozený. Děvčátka se ponechávají, přežívají. Je totiž možné je prodat. Prodej dětí, dojednávání svateb a spojení s okolním světem zajišťuje solař, obchodník se solí, který Orin připomene nezvěstného muže a Narajamu. Narajama je posvátné místo, kam odchází každý šedesátiletý, aby dožil poslední okamžiky ve společnosti předků a bohů. Povinností syna je odnést své rodiče, pokud nezemřou dříve přirozenou smrtí. Povinností rodiče je podřídit se zákonu. Orin tomuto zákonu dobře rozumí, ví, proč bude muset odejít. Rodina se totiž pomalu rozrůstá a svoji vnučku Orin neprodá. Matka cítí, že syn, který sice respektuje kruté zákony a tradice, tuto zkoušku nezvládne. Příroda jarně pučí, zvířata i hmyz se páří a stejně tak i obyvatelé vesnice. Rodina se rozrůstá o nevěsty syna a vnuka, podle Orin jen další hladové krky. Je léto. Příroda se barví do bohatých barev sklizně. Úroda dozrává. Většina rolníků sklízí, ale někdo krade. Vesničané ve jménu božstva z Narajamy rabují v domě zloděje. Muži se však dohodnou, že je třeba potrestat zloděje exemplárně, celá rodina je pohřbena zaživa. Stejně urputně, jako obdělávají svá pole vrší muži, bez jediného slova hlínu na provinilce a bez pohledu se v tichosti rozcházejí. Před Orin je ještě několik povinností. Najde stárnoucí ženu pro Risukeho, zaseje poslední semena na poli a je připravena jít. Za úsvitu usedá Orin na nosítka, která má Tacuhei na zádech, a vyráží. Les je již v podzimních barvách. Syn s matkou šplhá po úbočích, překračuje potoky, provizorně opravuje mosty, vše beze slova, jak zni jedno z pravidel. Dochází k místu, které je pokryto kostmi předků. Syn porušuje ticho a nahlas počítá, kolik jich zde zemřelo, jakoby si vytvářel alibi pro svůj čin. Tak jako on se zachovalo mnoho jiných před ním a zachová se tak i jeho syn. Narajama je stejně krutá jako život. Syn s matkou se naposledy objímají. Vypjatá scéna je tichá. Veškeré city jsou v doteku dlaní v posledním objetí. V tak hrozné době, v takové bídě a za tak neuvěřitelných podmínek skládá syn matce největší důkaz lásky. Matka toto vyznání přijímá a usedá pod skálu. Syn odchází. Je již daleko od matky, když začíná sněžit. Orin je šťastná žena, protože sněží, pronese syn. Divák očekává vykoupení. Božstvo Narajamy možná sněhem dává najevo, že Orin je vykoupená, očištěná, že ještě může dál žít. Syn utíká zpět a opakuje matce, že je šťastná žena. Ona ho mlčky, jedním výmluvným gestem posílá pryč. Syn se brodí navátým sněhem domu. Záběr na zasněžené domky připomene, že uběhl rok. Tacuhei vstupuje do domu. Všichni obyvatelé se shodnou na tom, že Orin je skutečně šťastná. Začalo sněžit – zemře rychle, bude ušetřena bolesti. Kruh se uzavřel. Smyšlený příběh by se mohl odehrávat kdekoliv. Stejným způsobem přistupují i dnes některé domorodé kmeny ke svým rodinným příslušníkům, pokud už nenaplňují potřebu klanu, či rodiny, stávají se přítěží a ohrožují existenci společenství. Ve vyspělé společnosti Narajamu nahrazují domovy pro seniory, kam jsou mnozí jedinci odkládáni proti své vůli, což je mnohem krutější, než pravidla a zákony božstev z Narajamy. Imamura vytvořil snímek, který neoplývá velkým množství dialogů. Drsně znějící japonština jen doplňuje vynikajíc herecké výkony, kdy pocit je vyjádřen pohledem či gestem. Lidé jsou v tomto filmu odkázání na přírodu, na místo kde žijí. Toto místo je drsné a lidé jsou drsní. Mají drsné zákony a dodržují je. Člověk, aby v přírodě přežil, musel vymyslet právě tyto zákony. Odchod za předky do Narajamy je vlastně pocta pro celou rodinu. Celý promyšlený postup důstojného odchodu, je pak současně i omluvou těch, kteří zákon kdysi instalovali jako první. Film je rozdělen na cykly podle ročních období a záměrně tak připomíná stále opakovaný koloběh, nejen v přírodě, ale právě s vazbou na přírodu i v lidském životě. Dříve, než vesničané vstoupí do dalšího ročního období, je tento přechod zobrazen na přírodě samotné. Jarní pučení, plození, množení a zánik. Neustále se opakující proces. Na plátně je toto podtrženo ještě barvou a zvukem. Zima – barvy a zvuk jsou tlumené. Jaro rozkvétá v jasně zelených barvách a film je nečekaně hlučný. Létu dominuje žlutá, která přechází v barevný podzim. Zima je zpět, barvy ustupují a ticho obestírá prostor. Pro Baladu o Narajamě bezvýhradně platí výše zmíněné Imamurovo prohlášení. Na příkladu dvou bratrů režisér demonstruje, že i v bídné životní situaci si lze zachovat lidskou tvář, mít city. Zatímco Risuke podřízeně přijímá svůj osud, je bez citu a zůstává obyčejným Smraďochem, víc zvířetem, než člověkem, ačkoliv ani matka ani bratr se k němu tak nechovají, Tacuhei se snaží i přes všechnu nevyhnutelnou krutost zůstat lidským. Pronikavý Imamurův realismus může být pro někoho těžko stravitelný, ale já osobně považuji tento za jeden z nejlepších, který byl kdy natočen. (17.10.2013) (méně) (více)