Zlaté ptáče

Naprosto nezvládnutý film. Nechtěná parodie. Smál jsem se od začátku do konce (kromě dialogu o nezaměstnanosti). Strašný dialogy, strašný scénář i herecké výkony. A hlavně ten spratek byl k nas..naštvání. Tohle se opravdu nepovedlo. Inu v každé době vznikají dobré (v dnešní době to moc neplatí) i špatné filmy. (17.11.2013)

Nečekaná zábava od neuvěřitelně "umělecky impotentního" režiséra Oldřicha Kmínka. Sociální tématika v jeho podání vypadá jako ZAMÝŠLENÁ parodie a výsměch dělníkům (i když podobná věc se mu povedla už s Osadou mladých snů). Příběh by ve výsledku vystačil na půlhodinový krátkometrážní film a v rukou jiného režiséra by z něho byla akorát obyčejná nuda, ale kdepak Oldřich, ten prolomí hranici za kterou je film tak špatný, až je vtipný, o délku rovnající se v tomto případě součtu výšky všech kladenských továrních komínů. V celém příběhu se opakují akorát tři různá prostředí - Petrův dům, bar Zlatá klec a záběry z továrny, které často nejsou ani nijak vzájemně propojeny a objevují se zde záběry, naprosto nedávající žádný smysl. Navíc statické dlouho záběry z továren, prokládané unylým zpěvem E. F. Buriana, působí jako parodie na sovětské montážní filmy (zrovna toto téma se stokrát lépe povedlo Václavu Kubáskovi o rok později ve filmu Svítání). Z hereckého obsazení bezmezně adoruji Elu Šárkovou a nutno uznat, že nohu má opravdu pěknou a takhle jsem nikdy nikoho metat hvězdu neviděl. V jejím případě je zřejmá alespoň částečná inspirace Marlene Dietrichovou, která v podání Ely Šárkové vyznívá alespoň trochu snesitelně. Navíc nikdy nezapomenu, jak se znechuceně odvracela od Otomara, když ji nad postelí umírající Dádi vzal za ruku a přitiskl k sobě. Otomar by byl klasicky bezproblémový, jen předpokládám, že pro tuto roli musel přibrat na váze, aby mu vůbec bylo možné uvěřit, že má za dceru takového nesympatického vepříka jako je "malá" Dáďa Kmínková. Vůbec na Dádě stála a padala veškerá humorná stránka filmu - mluvit to neumí a pořád to jen natvrdle stojí a zírá do kamery (navíc se nemůžu zbavit pocitu, že se při zírání do kamery rýpala prstem v nose). Stejně jako je místy nelogický příběh, dostává film absurdní nádech i díky formě jakou je zpracován - jak by jinak bylo možné, aby Korbelář zapálil sirku a najednou mu do obličeje svítilo světlo jako ze silného reflektoru nebo aby rozsvítil v temném pokoji malou petrolejku a najednou je všude světla až z toho bolí oči? Sečteno podtrženo, čekal jsem od Oldy jen klasickou pitominu ve stylu jeho ostatních filmů ale dostalo se mi něčeho co několika násobně překonalo všechny moje největší očekávání. P.S.: Doteď nechápu, jak se Dáďa vešla do tak malé rakve... (22.11.2011)

Týýývole moje nervy. Musím toto hodnocení napsat hned dokud to mám v sobě. Na začátku hnus hudba k titulkům. A ne toho málo, tak na plátno naběhne tak hnusné děcko, že být moje tak se ho zřeknu. Následují záběry na vysoké pece, do toho opět hnusná hudba, a ještě do toho zpívá chlap. Pak je chvilka děje, a opět zapěje otec. Myslím, že při jeho zpěvu by neusnul ani hluchý. Sotva dopěje, začne vřískat babice v kabaretu. Nervy moje. Takže film je prvních třicet minut o zpěvu a děcku, které je zralé na shození z hradeb. Následují kecy v zábavním podniku, kde hovoří mužové o tom, jak je zle bez práce. Do podniku se zpěvem je jistě pouští zadarmo. Do tohoto hovoru zní nám opět jekot nějakého muže. Ano, a toto vše během třiceti minut. Tak jak tohle mohu hodnotit? To nebyl film, ale noční můra. A pak jsem pochopil strašnou věc, totiž, že to děcko je ten zlatý ptáček. Asi orel, nebo sup, nebo něco ještě horšího. No, končím. Ačkoli zde zazní hit „Panama“ je celý film zazděn „hulákáním hudby“. Na konci z toho vznikl špičkový doják, a mám pocit, že jsem tam slyšel i vytí psa. Ale asi to bylo vytí vichřice. Jo a mimochodem ještě na konci filmu stihl pan režisér udělat z diváka blbce. Jednoznačně pro mne nejhorší film za celé dva roky. (23.02.2019)

Malá Dáďa Kmínková jako čtyřletá Robinsonka, Ella Šárková jako božský mateřský vamp (žánr něco epes, tančí, zpívá, pusu má jako malinu, nožky má...) cele inspirována zámořskou Plavovlasou Venuší ze šantánu Modrý anděl a dokonalý Korbelář v každém směru (hotový předvoj Tuláka Macouna). Lze něčemu takovému odolat? Desetiletí omylů filmových historiků se nám to sice snažilo namluvit, ale ta léta jsou naštěstí již pasé. "Na hosty buď přívětivou, žádný fóry, žádný kravály!" Teď už k dokonalosti chybí jen dvojice pohádek opět s Dáďou v hlavní roli. Konečně, společně s Klubem tří mohu Oldu Kmínka zahrnou mezi své oblíbence. Srdce mně to může utrhnout, když maličká naposledy vyžaduje písničku o ptáčkovi... _ Mimochodem, Machatý, že budeš opisovat i zde? I ty jeden filuto! (14.10.2011)

Černý pátek, tedy den, kdy krach na newyorské burze odstartoval společenský, hospodářský i politický úpadek celosvětového významu, byl a stále je bezesporu vnímán jedním z nejtragičtějších okamžiků novodobých dějin. Krize, pohlcující více než polovinu světa, byla kromě jiného akcelerátorem zrodu vyhraněných militantních formací, získávajících stále silnější podporu především v Německu a Itálii. V českých podmínkách se hospodářská krize nejcitelněji odrazila na životech nejchudších, kteří jen s obtížemi dokázali vzdorovat nepříznivým podmínkám i planým slibům vládnoucích stran. Skupina umělců, sdružená v jakýsi avantgardní spolek mladých levicových intelektuálů v čele s E. F. Burianem, si poměrně záhy prosadila vznik celovečerního hraného filmu, který by v jistém slova smyslu reflektoval některé důsledky krize a jejího trvání. Nezaměstnanost, hlad, bída, strach, co přinese zítřek. Želbohu, jakékoli smělé plány o uchopení scénáře v jeho dokumentární naléhavosti rozbila režisérova představa, rámovaná chatrným milostným romanetem srdečného dělníka a zoufalé barové tanečnice, hledajíc přitom záchranu v osobě malé dcerky titulního hrdiny. Jak Otomar Korbelář, tak Ela Šárková, výrazná představitelka pražské kabaretní a operetní scény, neměli příliš možností povznést své postavy nad lacinou sentimentální úroveň, umanutě vyžadovanou režisérem i jeho neumětelskou dcerkou, dosazenou na místo nejchoulostivější. V čem je tedy snímek pozoruhodný pro současného diváka? Minimálně v jeho historickém zachycení nejslavnějšího voicebandového období zpěváka a hudebního skladatele E. F. Buriana, který tehdy po uměleckých neshodách s Frejkou a Honzlem stál na prahu vlastní divadelní scény, později slavného a (nejen) levicovým obecenstvem vyhledávaného "déčka". Burianova osobitá interpretace dodnes populárních jazzových songů a melodií, ilustrujících vskutku atypickou část tehdejší popmusic, zde nabývá zvláštní, takřka jedinečné hodnoty, umožňující alespoň symbolicky nahlédnout do duše tohoto věčného rváče se životem. V jistém ohledu je Zlaté ptáče potom jediným autentickým záznamem Burianova pěveckého i hereckého výkonu zároveň. (17.11.2014)