Pan Novák

Když se ve filmu Nevíte o bytě? odněkud z neznáma vynořil Josef Křikava a začal zpívat, připadalo mi to strašně vtipné. Když se úplně stejně vynoří v Panu Novákovi, už to zas tak vtipné není. Ale jsou tu, pravda, jiné perly. Třeba takové vyznání lásky mezi mladými soudruhy: "Já tě potřebuji. Politicky. Rozumíš?" (19.03.2011)

Propaganda skrytá v detailoch alebo vlastne skôr ani nie, lebo v niektorých momentoch to bolo dosť agitačné, najmä keď si dievča z Čiech, ktorých vojaci kedysi bojovali proti boľševikom na Sibíri, čítalo o niekoľko desaťročí knižku Lenina. Z úradníkov robili nemehlá, z pracujúcich akýchsi oduševnelých rozradostených budovateľov, proste dosť tendenčné. Dej je sám o sebe nevýrazný, no zosmiešňujúci v osobe úradníka z poisťovne celý bývalý systém. Nechcem ho obhajovať, ani dnes sa nemáme dobre, no ani s tým budovaním socializmu to nebolo také dobré, aké sa tu ukazovalo, aj keď sprvoti niekde vládla aj eufória, spreneverilo sa to svojej hlavnej myšlienke, bolo to diskriminačné a centralistické, až totalitárne. Mohli sa pokúsiť film niečím obzvláštniť, aspoň zaujímavými výrokmi, no nestalo sa a nezabával som sa. (13.04.2014)

Hnusná a nechutná agitka oslavující Únor 48. Mám rád herectví Jindřicha Plachty, ale tady předvedl takovej blivajz, že mě byla za něj hanba. Všichni úředníci jsou po Únoru posláni do fabrik (nesmí chybět poznámka, že na Západě by jim ani žádnou činnost nenabídli) a tam přijdou na chuť práci u soustruhů. Po krátkém čase jsou radostí bez sebe a když je mezi svá křídla vezmou normální úderníci a dohromady udělají pořádný pracovní kolektiv, to by i prase blilo. Plachta sice do své postavy Nováka dal určitou komiku, ale v tomhle zpracování to působilo vyloženě trapně. Fuj, odporná oslava komunismu, ideologický blábol, nic jiného v tom nevidím. Následné filmy Bořivoje Zemana o Andělovi jsou sice taky agitační, ale neopěvují tak okatě bolševickou propagandu. (30.04.2021)

Budovatelská komedie a komunistická agitace. Je to až strašidelné, když se takto manipuluje s člověkem a vštěpuje se mu ten správný názor. Úředníci netřeba, nejdůležitější a nejpotřebnější je pracující dělnický lid. Ale ti, kdo se měli dobře, stejně nepracovali, ale opájeli se na nekonečných schůzích, kde se schvaloval další postup. Obdivovat se zde dá snad jen Plachta, Effa a skupina úředníků nastupující do továrny. Tam alespoň občas proběhne nějaká vtipná a trefná hláška. Nemíchat se do politiky je prozíravá věc. Ale ani to nepomohlo úředníku Novákovi (Jindřich Plachta) v jeho klidu. A v rámci potřebné komunistické transformace byl přeměněn v hrdého dělníka s uvědomělým a pokrokovým myšlením komunistů. Z dalších rolí: Novákova oddaná manželka Emilka (Meda Valentová), Novákova naivní dcera Dana (Ludmila Fraňková), přemoudřelý průvodčí tramvaje Karel (Josef Pehr), zkažený mladík Vašek Kunc (roztomilý Karel Effa), podvratný prokurista Robert Pánek (František Kreuzmann st.), domovník a dělník Šusta (Bolek Prchal), řízný dělník Lojza Soukup (Jaroslav Zrotal). A půvabná šestice úředníků převelených do továrny: Bejček (Josef Křikava), Novotný (Jiří Valenta), Fiala (Ota Motyčka), Hurych (Josef Hlinomaz), Dobeš (Václav Trégl) a Jirotka (Miroslav Horníček). Bylo by to všechno chvályhodné, kdyby to nebylo překroucené, upravené a pokrytecké. Vize rovnosti a blahobytu je zajímavá, ale v kontextu s dobou a skutečností lživá a zavádějící. Bylo by krásné státi se šťastným dělníkem. (09.11.2014)

Jedna z prvních vlaštovek poúnorového schematismu ve srovnání s některými mladšími žánrovými vrstevníky nenabízí nic neočekávaného, ale na druhou stranu ani vysloveně prázdného. Není pochyb o tom, kam svým obsahem míří jalový scénář, sestavený z oblíbeného dobového klišé prohlédnuvších nevěřících Tomášů, nicméně už samotný fakt, že film popisuje, byť silně zjednodušeně a vlastně ireálně, únorový převrat, je výjimečný. Kontroverznost náborové akce 70. 000 z administrativy do výroby je neoddiskutovatelným palčivým problémem poválečné hospodářské politiky a Novákův případ nebyl ojedinělý; v tomto směru film poskytuje poměrně cennou reflexi, a i když se společně s postupným hrdinovým nadšením mění v zoufale špatně sehrané divadlo, přináší svou historickou výpověď. Rozhodujícím kladem Zemanova filmu je nepochybně nemalý umělecký i ryze osobní vklad představitele titulní role Jindřicha Plachty, s jehož standardně kvalitním hereckým výkonem nelze jakkoli polemizovat. Navzdory nepopiratelné černobílosti, pramenící z dobou ovlivněného chápání společnosti, zasluhuje NOVÁK pozornost i dnes, minimálně díky dalšímu rozkrytí fenomenálního Plachtova hereckého génia, kterého se nám v současnosti dostává tak málo (shlédnuto v rámci festivalu Filmový smích Jindřicha Plachty v Rychnově nad Kněžnou, 2. 10. 2009). (05.10.2009)