Tokijský tulák

Japonský režisér Seidžun Suzuki, sa očividne nielenže dosť inšpiroval revolučným prístupom, čo sa konkrétne týkalo -「Francúzskej novej vlny」, ale aj ďalších štandarizovaných prvkov, tentoraz sa priamo vzťahujúcich na western & avantgardu 60. rokov minulého storočia, keď niekde medzi tým je zároveň nakrútený i tento, pomerne krátky film, netrvajúci ani 90 minút, čo je vskutku veľké šťastie, pretože ak by dajme tomu trval ešte niečo navyše, tak by zrejme stratil svoj celkový šmrnc, ktorým zväšča mimoriadne oplýval. • Áno, dalo by sa tiež podotknúť, že už vtedy bol pre trochu viac modernejšieho diváka štýlovým spôsobom sprístupnený, ktorý by sa dokonca v tejto forme nestratil ani v aktuálnom 21. storočí, tak『nadčasovo』pôsobí i v súčasnosti, kedy sa to podobnými (anti)hrdinami na streamovacích platformách, či povedzme, na plátnach kín, skrátka len tak hemží, čím som chcel v podstate iba naznačiť, že dnešnému divákovi takáto naservírovaná dávka brutality - absolútne nič neurobí, skôr práve naopak, ešte mu za to i zatlieskajú...?! • Počin má vysoko nastavenú štylizovanosť, čo síce na jednej strane kvitujem, keďže som si naozaj miestami neuveriteľne vychutnával všetky tie uhly kamery, ďalej výpravu, či napokon i mnohé sekvencie, ako vystrihnuté z vykradnutých filmov Quentina Tarantina, áno, tohto "režiséra" , považujem vari za najväčšieho filmového zlodeja všetkých čias, ktorý vôbec nemá niečo vlastného, všetko len použité, čo už bolo predtým naplno využité! • Toľko nateraz k tomuto『plagiátorovi』, ku ktorému sa v nasledujúcej recenzii ihneď vrátim... • V predchádzajúcom odseku som inými slovami proste naznačil, že je naprosto perfektne spracovaný, ale oveľa horšie to už je so samotným obsahom v podobe scenára, ktorý jednoducho povedané, má vady na kráse, a to hneď v tom zmysle ohľadom ústredných postáv: Tetsua & Tatsua, čo mi od samého začiatku strašne vadilo. A presne takýchto príkladov by bolo viacej. • Filmu asi najviac ublížilo zrovna to, že sa 「uvidel」v mnohých podobách, čo mu akosi neprospelo, aspoň z mojej strany to tak bezprostredne vnímam! (09.03.2023)

Tokyo Drifter je film-rozkoš, kterou nelze popsat, musí se zažít - přesto se o to aspoň trochu pokusím. Dezorz přirovnal Suzukiho k japonskému Jeanu-Lucu Godardovi a nic přesnějšího se ani napsat nedá, Suzuki velice důmyslně boří jednotlivé žánrové formulky a umně si pohrává s diváckým očekáváním, což, uznávám, nemusí sednout každému, ale člověk, který má nakoukáno a popř. i načteno, bude v jednom (sedmém) nebi. Na ČSFD sice stojí v žánru "akční", ale za to by se ihned mohlo přidat "thriller" (najdeme zde parafrázi Hitchcocka, kdy hlavní hrdina utíká před vlakem, falickým to symbolem), "muzikál" (paradoxně ani jedna z písní hlavního hrdiny není dokončena, vždy do toho vstoupí akční žánr a krvavý balet, o kterém se nesnilo jak Peckinpahovi, tak Wooovi, aneb Fred Astaire s kulometem) a "romantický" (celá ta žánrová uvědomělá hra zde slouží k postupnému odkrývání samotného gró filmu, hrdinovy emociální problémy a touha milovat ve zběsilém světě - s tím se potácí všichni Suzukiho hrdinové). Co čekat od filmu, jenž v úvodních minutách vykazuje vynikající práci s hloubkou ostrosti a mizanscénou, převede nám westernové antré hrdiny s nenuceným přechodem do neo-noiru a připraví nás na to, že nebudeme po čas sledování filmu na nic připraveni. Tokyo Drifter je mj. jasným inspiračním zdrojem pro Tarantina a jeho Kill Bill (intertextové odkazy jsou převážně povrchního rázu) a Park Chan-wooka (povrchní odkaz se taky najde, podobnost pistole z Drifter a Lady, ale Park je idee Suzukiho blíž než pubertální hračička Tarantino). TOP 5. :-) (09.01.2007)

Jeden z nejstylovějších snímků, kterému barvy skutečně sluší. Na dost ubohém scénáři Seijun Suzuki dokázal vystavit luxusní podívanou přeplněnou popichováním nejen klasických yakuza, neo-noir či westernových stereotypů ale třeba i product placementu. Ve srovnání s neméně slavným kolegou Branded to Kill je na tom Tokyo Drifter přeci jen o chlup hůře, neboť jeho "ulítlost" není ještě tak markantní a neinformovanému divákovi může tento film připadat jen jako strašně cheesy akčňák na jehož ději se podepsal zub času. (28.07.2011)

Jacques Tati (Playtime), Alain Resnais (Loni v Marienbadu) a Jean - Luc Godard (Bláznivý Petříček)... setřepaní na jednom čtverečným metru. Vskutku, Tokyo Drifter je těžce moderní dílo, nezávislé na veličině času, poněvadž v kinematografii nesouvisí opozice moderní / klasický s ekvivalentem nový / starý, nýbrž s nekonvekční / konvenční. Mluvíme-li o filmech, pohybujeme se spíše po kruhu než po evoluční křivce vinoucí se od raně primitivního filmu směrem k dokonale vysoustruženému tvaru. Těžká moderna navždy moderní je. Snad jen Suzukiho důsledné potlačení sdělných a orientujících vodítek příběhem může vézt u méně odolných cinefilů ke stejnému ochabnutí divácké pozornosti a zájmu sledovat dění na plátně jako u schematických podívaných, neboť extrémní vychýlení - ať už ke konvencím, nebo k nekonvencím - sebelepšímu filmu vždy přitíží. (21.06.2009)

Po velmi slušném Youth of the Beast, prvním filmu, který jsem od Suzukiho viděl, je toto tak trochu zklamání. Ještě, že unylý děj zachraňuje nadrpůměrná akce, skvělá kamera a chytlá ústřední melodie. Holt příliš mnoho kohoutů na jednom smeťáku... ale inspirace pro mnoho korejských detektivek/gangsterek je to neoddiskutovatelná (viděl jsem tam i božský Ji-un Kimův A Bittersweet Life). 50 % (04.06.2012)