Na vlastní kůži

Původně jsem dal odpad, ale pak jsem si uvědomil, že pokud mě ten film dokázal zhnusit víc než třeba Inside nebo Martyrs, tak v tom asi něco bude. A taky že jo. Gore ve filmech totiž obvykle vzniká z toho, že někdo páchá násilí na někom jiném (a má pro to většinou nějakou, byť hloupoučkou, motivaci), případně méně často jej postavy páchají samy na sobě, ale evidentně u toho trpí (příklad Lucy na začátku Martyrs, kde se to ale stejně muselo hororově inscenovat přes imaginární "třetí" postavu). Hnus v Dans ma peau je intenzivnější, protože hlavní aktérka nejen že sama na sobě páchá násilí, ale ještě navíc v tom nalézá zalíbení. Co možná ještě přidává na děsivosti, je fakt, že pro to zjevně nemá žádný podstatný důvod (kromě toho, že se v úvodu nechtěně zraní, což se prezentuje jako jediný katalyzátor všeho následujícího). Snad někdo s velkou představivostí by v tom nalezl jakousi paralelu s jejím profesním a osobním životem, ale já ji tam za boha nevidím. Nejde tu o to, že by Esther v životě strádala nebo před něčím utíkala - v práci se jí daří a doma má hodného přítele, ale to její nutkání je prostě silnější než cokoli jiného. V tomhle ohledu jde skutečně o nefalšované torture porno, protože jakékoli dialogy a scény, které vyplňují čas mezi chvílemi, kdy do sebe hrdinka/režisérka rozkošnicky kuchá, jsou ekvivalentem trapných pokusů o naznačení jakéhosi příběhu v klasickém péčku. Takhle zpracovaná fascinace vlastním tělem se ve filmu opravdu jen tak nevidí, ale abych to mohl hodnotit pozitivně, tak by to především nesmělo vypadat jako, pravda trochu zvrhlý, studentský film na téma "závislost". (26.01.2011)

Esther sa na jednom z večierkov veľmi škaredo poraní na nohe. Svoje zranenie si uvedomí až po niekoľkých hodinách, keď si všimne že krváca. Náhodné zranenie v nej vyvolá pocity, ktoré navždy zmenia jej potreby uspokojenia. Celkom solídne gore v kombinácii s témou, ktorá je pre väčšinu obyvateľstva TABU, to fanúšika hororu musí zaujať. Podaktoré scény síce boli pritiahnuté za vlasy, nič to však nemení na fakte, že Francúzi sú vo svojom smere ( keď len témou ) za každú cenu šokovať či zaujať, proste "fajnšmekri". Pri snímku som nehíkal, zrak som neodvracal, nenudilo, no ani nijak mimoriadne nezaujalo - 55% (20.08.2014)

Marina de Van má evidentně problém se sebepoškozováním, ale proč se s tím producíruje na obrazovce a vystavuje svůj chrup fríské kobyly, to už moc nechápu. Kvůli vyvolání celosvětové diskuze to nejspíš nebude. Film bez děje, který nešokuje a už vůbec neznechucuje, natočený netalentovanou režisérkou. Čistokrevná zbytečnost. (13.05.2015)

Formální i psychologická šeď a obrovská nuda, která se schovává za jakože kontroverzní a ve filmech nepříliš řešené téma. Sebepoškozování je samozřejmě fetiš hodný důkladné filmové sondy, ale té se Marina de Van ani v náznacích nepřibližuje a tabu se pokouší lámat jen ve dvou trochu explicitnějších scénách (které se ale, milí fanoušci extrémní kinematografie, nedají v nejmenším srovnat s každým druhým zástupcem New French Extremity). Chápu myšlenku o nemožnosti tenhle psychický blok nějak podchytit a postavit se mu, ale hlava mi nebere, proč jsem kvůli tomu musel civět na 90 minut ryzí filmařské křeče, která psychicky negraduje a v součtu nikam nesměřuje. (15.11.2021)

Artově pojatý body horror o mladé ženě, která se zraní a začne být na svém zranění závislá natolik, že se začne zraňovat sama. Neboť dochází k uvědomění, že teprve sebeubližováním si své tělo plně uvědomuje. Pomalé tempo zvýrazňujě obzvláště kontrast ze ztrátou individuality, kdy se hlavní hrdinka v pracovním procesu mění v pouhý pracující stroj, bez špetky lidství a získáváním hlubšího a pronikavějšího (až erotizujícího) vztahu k vlastnímu tělu. Parádní záležitost, které neškodí ani zdánlivá nedořečenost v závěru. Marina de Van, scénáristka i režisérka filmu a představitelka hlavní role v jedné osobě si mě získala svým charismatem a smyslem pro drama. (17.05.2017)