Hadaka no šima
Ostrov
The Naked Island
The Naked Island
Obsahy(1)
Režisér Kaneto Šindó o svém humanistickém filmu o cyklické povaze života řekl, že chtěl natočit filmovou báseň, kterou by se pokusil vystihnout úděl lidí, již se jako mravenci pachtí navzdory silám přírody. Minimalistické dílo, v němž nezazní jediné slovo, se svého času stalo mezinárodní senzací a dnes je považováno za jeden ze zásadních filmů režisérovy filmografie. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (51)
Tohle bylo naprosto nádherné, kruté a zajímavé. ()
Ostrov - more, voda - zem, noc a deň, žena - muž, brat - brat... kolobeh, dualita... sila Ostrova spočíva v jeho jednoduchosti, v minimalistickom, decentnom prístupe pri zobrazení životného cyklu jednej japonskej rodiny, kde je divák svedkom vizuálne hypnotického portrétu ľudského boja, vytrvalosti a prežitia. ()
Škoda tý neustálý kolovrátkovitý hudby, která akorát otravovala. Jinak by to bylo asi na pět. ()
Ale jó dobrý to bylo.. Řádnou chvíli jsem přemýšlel jestli tenhle lajfstajl není už trochu moc i na mě a po jedné úderné a nesmyslné facce jsem pochopil, že ano(s tímhle momentem jsem měl fakt problém). Nakonec to ale všechno zacvaklo a doklaplo na svá místa a vyloupnul se z toho silný film o ničem menším než o životě... Trochu mě zamrzelo zkratkovité přeskakování některých ročních období(věřím, že zima by byla z hlediska života na ostrově zajímavá a pro celek přínosná) ()
Tento film mě skutečně dostal. Sice jsem při projekci nejednou zívla, ale myšlenku má ohromnou a v pomalém, téměř nulovém tempu se i tak odehraje příběh, který divák v danou chvíli snad ani nepostřehne. Film je nabitý emocemi a hustou atmosféou. ()
Velmi prostý a přitom monumentální výsek ze života izolované rolnické rodiny sází pouze na vnější a výhradně obrazové sledování a přesto v divákovi probouzí tisíceré myšlenky a hlubokou úctu a alespoň na hodinu a půl mu poskytuje dotek neochvějné přirozenosti, i když vpravdě trochu melancholický, jelikož moderní civilizace je pomalu na dosah a je jen otázkou času, kdy tento panenský kus půdy zůstane napospas přírodním živlům či nějaké komerční aktivitě. I když popis děje může někoho silně odradit, přesto by měl film zkusit, jelikož se jen málokdy vidí, jak obraz skrytě až podprahově promlouvá o samotné podstatě lidského bytí. Konečný pocit i přes své nesmlouvavé poselství pak stoprocentně stojí zato. ()
Wow, tak tohle je filmovy klenot. Naprosto uzasna poezie z Japonska, ve ktere nezazni jedine slovo, neni to totiz vubec potreba. I beze slov to v sobe nese skvely pribeh a hlubokou myslenku, jak konfrontace moderniho sveta s puvodnim zivotnim stylem feudalnich japoncu, tak smysl zivotni existence jako takove. Hlavne je to ale cele fascinujici svou unikatnosti, protoze neco takoveho se vazne jen tak nevidi. Pripomelo mi to rolniky z Age Of Empires, jejichz cela zivotni existence spociva v obdelavani pole, rybareni a noseni vody. Ostrov je realisticky pohled prave na tento lifestyle. 9/10 ()
Opticky dokumentárny, s realistickými motívmi, istými rituálnymi kolobehmi každodennosti a ťažkého údelu na ťažkej nohe. Sám som sa cítil trocha trápne, keďže počas projekcie som v komforte pil vodu a naši protagonisti za vyliate vedro museli priam "kolabovať". Zaujímavá je i Šindova režisérska ruka, ktorá je nenápadná, nedá na seba sebestredne vyzývavo upozorniť ako v Onibabe (1964) či Čiernej Kočke (1968). Kritizovať niet čo, ide len o mieru záživnosti, ktorý vám tento výborný film dokáže sprostredkovať a ja ostávam mierne v úzadí. Iba tak v mojich očiach môže ešte prekvapiť v budúcnu väčšmi. Lyrizmus, poetika, báseň - ako z filmovej litery. ()
Tak tohle je čistá filmová poezie! Film beze slov, který toho dokáže říct tolik, nemůže být oceněn jinak než plným zásahem. ()
Coby minimalistická studie života zůstává Ostrov režiséra Kaneta Šindóa jistě uzavřený pro většinový okruh diváků. Pro mě je však jeho film silným záznamem všedního života lidí, kteří žijí v absolutní izolaci a opuštění, společně sdílejí a překonávají strasti i radosti, a zůstávají smířeni se svým údělem. Je fascinující, že Šindó nespotřebuje, byť jediné slovo – využívá jen obrazu a filmové hudby – a přesto dokáže zanechat v divákovi silné emoční pohnutky. Obrazová krása se mísí s nemilosrdností každého dne, kdy hlavní hrdinové, jež na svém ostrůvku nemají dokonce ani pitnou vodu, musejí překonávat všemožné nástrahy přírody i života samého. Přesto (nebo spíše právě proto), že se v něm nemluví, nemá žádnou zápletku a je natočen v ryze komorním duchu, představuje Ostrov mimořádně krásný film. ()
Jak je krásné sledovat rodinu, jejíž členové přesně ví, co mají dělat, kdy to mají dělat a jak to mají dělat. Bez zbytečných slov, beze slova. V rytmu daným denním a ročním cyklem. Je tu však ještě jeden cyklus, a ten byl narušen. Životní cyklus chlapce, školáka. Vložka: jeden příběh vypráví o zbohatlíkovi, který si nechal zenovým mistrem zhotovit nápis, který měl vystihnout prosperitu jeho rodu. Mistr napsal: "Děda zemřel, otec zemře, syn zemře". Zadavatel se neprávem rozzlobil. Avšak rozkvět rodu závisí na správně "načasovaných" životních cyklech jeho členů... Chlapec zemřel, avšak cykly "hrubé" přírody (a čas sám) i to dovedou přemoci. Film je skutečným prototypem dramatu. Víme, že dojde k zápletce, tušíme, že se žena zhroutí. Tušíme, že padne pod vlivem úmorné každodenní práce. Ale všechno je jinak... Pozn.: Tento film není jen o lidech, je také o vodě. A možná i my jejímu získávání budeme muset vyhradit stejně tolik času jako naši "Ostrované". ()
ocenenia : MFF Moskva 1961 - 1. cena Grand Prix (spolu s filmom "Chistoye nebo") ()
Je to krásně poetické, to ano, ale když si vzpomenu na filmy, které se tímhle dost pravděpodobně více či méně inspirovaly (hlavně Kukuřičný ostrov, ale také třeba Jaro, léto, podzim, zima... a jaro), tak oba dva jsou propracovanější a nespoléhají se jen na poetiku plynutí času několika lidí, ale přináší k tomu i něco navíc. Ostrov se celou dobu věnuje jen tomu, co od něj člověk po pár minutách čeká a vlastně ani nejde víc do hloubky, všechna svá témata (koloběh života, ztráta milovaného člověka, životní rutinu nebo to, že i přes jakékoli nesnáze je třeba jít v životě dál) jen jednoduše načrtne a do hloubky se nevěnuje ani jednomu, jen teda sem tam přijde s nějakým naprosto očividným symbolem, ale ty to taky zrovna nezachraňují.. A přitom ony dva filmy krásně ukazují, že to jde a to i stejně poeticky a v případě Kukuřičného ostrova i podobným stylem, který výrazněji vypráví spíš obrazem, než aby používal dialogy. Tady teda skoro žádné nejsou, to cením tak jako tak, ale za hodinu a půl to podle mě prostě předvede málo a s tím už problém mám, když je zde potenciál na víc. Navíc ta bezdějovost mě osobně neoslovuje skoro nikdy a i když se v posledních 25 minutách něco stane a sílu to kupodivu má, i tak je to prostě málo. A nezachrání to ani fakt, že je to hlavně poetický film - vždyť i s tímhle žánrem se přece dá pracovat nápaditěji, než jen takhle obyčejně. A bohatě by jen stačilo víc se věnovat postavám a ukázat na nich, jestli vůbec mají možnost žít jinak a jestli to tak chtějí. Takhle jsem celou dobu sledoval jen jednu stranu mince, ale já bych rád viděl i tu druhou, která skrývá další a další věci... 3* ()
Jako často proti proudu, ale nemůžu uvěřit, že "film", kde se hodinu a půl !bez jediného slova! lopotí pár sedláků, má přes 80%. Jo, chápu, proč se to lidem líbí, ale pro mě je tohle jeden z těch antifilmů, i když třeba takový Andrej Rublev je ještě jiná liga. Každopádně za mě tedy 0% ()
Soužití člověka s přírodou. Přijetí svého osudu bez ohledu na jeho rány. Dvě snad nejotřepanější klišé (nejen) filmové historie. Něco, u čeho máte pořád pocit, že tohle už jste v různých obdobách viděli stokrát. Tenhle film - spolu s dejme tomu Dovženkovou Zemí - je ale legendou; dílem, které ono "přírodní" klišé pomohlo do filmových dějin vecpat tak razantním způsobem, že vám to vezme dech. Hrdinové se pohybují pozvolnou, skoro odevzdanou, ale o to ve skutečnsti odhodlanější chůzí napříč naprosto oddynamizovanými záběry. Klid, prostota filmového obrazu kameramana Kiyoshi Kurody dokonale souzní s melancholií a existenciální prostotou postav. Drama se neodehrává na povrchu, ve vnější akci, ale v jakémsi meditativním meziprostoru na pomezí lidského nitra a okolního světa; světa který nám umožňuje žít, ale současně naše žití v každém jeho okamžiku ovlivňuje a beze slov řídí. Tragédie přicházejí a odcházejí provázené (a fatálně předznamenávané) tklivou hudbou Hikaru Hayashiho, aby v dané chvíli lidský život bolestně převrátily a vzápětí ho svou bolestností znovu nastartovaly... Filmová báseň jen sotva převoditelná do slov, protože se právě bez nich obejde. ()
Vubec jsem netusil do ceho jdu, tak jsem byl ze zacatku trochu zaskoceny. Pak jsem si ale na denni zivot jedne rolnicke rodiny zvykl a zaujalo me to. Tvrda prace je natocena jako umelecke dilo, vyborna, i kdyz monotonni hudba. Nevsedni zazitek. Mozna si nebudete chtit film casto poustet, ale na jedno zhlednuti snad dokonale! ()
Poetická dráma bez slov o tom, že život beží ďalej, aj keď nás zastihne "zima". Pretože vždy po nej prichádza jar a život pokračuje ďalej vo svojich koľajách. Kedže je film pomalyplynúci, bez slov, plný opakujúcich sa úkonov a z jednou jedinou zdramatizovanou scénou, je ťažké sa naď dlhšie sústrediť, priznám sa, stihol som si schrupnúť a vlastne som ani o nič neprišiel, naďalej rodinka obrábala horské neúrodné polia. Jediné čo ma prekvapilo, nemilo, bola oná gazdova šlahnutá facka za vyliate vedro vody gazdinej. ()
Nádherná vizuální báseň v které padne prvních a posledních pár slov po 50 minutách filmu. Jsme svědky drsného života rolnické rodiny, která mlčky obhospodařuje pustý ostrůvek kdesi u pobřeží Japonska. Vodu k zavlažování musí brát na pevnině a každý litr s vypětím sil vynosit strmou strání na pole, zde zalít zeleninu a znovu odplout pro další vodu k zavlažování. Ačkoli tito lidé touto zdánlivě nesmyslnou dřinou utrácejí své životy, stejně jako zdánlivě nesmyslně lijí vodu do věčně vyprahlé země, přesto jejich život nepostrádá krásu, pokoru a smysl. ()
Poučné je sledovati.¬ Dovolím si porovnati čtyři snímky-dramata, které spojuje ukazování života v lidské pospolitosti úzce ohraničené v prostoru a času; jde o Ostrov (Japonsko, 1960) — o životě jedné rodiny žijící na malém ostrově v Japonsku a živící se zemědělstvím, časově umístěno do 50. roků 20. stor.; Baladu o Narajamě (Japonsko, 1983) — o životě japonské horské vesnice v divočině, časově umístěno asi někam do 19. stor.; Strom na dřeváky (Itálie, 1978) — o životě venkovské chudiny v Itálii konce 19. stor.; Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Rusko, 2014) — o životě lidé žijících u jezera na ruské Sibiři, časově umístěno do začátku 20. stor.¬ Ostrov, minimalistické (černobílé a bezdialogové) dílo mimořádné působivosti, kterému jeho tvůrce, Japonec Kaneto Šindó, vzdechl syrovost i poetičnost zároveň, patří mezi vrcholy podruhoválečného filmu. Náboženství tu je nahrazeno jednotvárnou dřinou bez konce, osud člověka ukazován vpravdě po "východním" způsobu. Hodnocení na filmové databázi TMDb (považuji ji za nejhodnověrnější) je 81 %.¬ Balada o Narajamě je syrové drama takměř bez poetičnosti natočené podle novely japonského spisovatele Shichira Fukazawy. Stáří, boj o potravu a pohlavní záležitosti ukazované tímto na křesťanskou Evropu příliš krutým snímkem jsou na TMDb ohodnoceny 74 %.¬ Strom na dřeváky italského tvůrce Ermanna Olmiho je nejpoetičtějším snímkem z výběru. Založený je na křestanských hodnotách žijících v prostých vesničanech navzdory surovému skutečnému životu, v němž hlavní úlohu hrají obchodní vztahy určené velkosedláckým kapitálem; tento snímek prostý revolučnosti je na TMDb ohodnocen 79 %.¬ Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ruského tvůrce Andreje Končalovského mají v sobě trpkou poetičnost života v odlehlé málo přístupné oblasti Ruska; nejvíce z vybraných snímků poukazují k společenským jevům a politice a jako jediný ze snímků jsou přímou obžalobou společenských poměrů, v tomto případu v posocialistickém Rusku. Na TMDb jsou ohodnoceny 69 %.¬ Žádný z vybraných snímků není špatný nebo pouze průměrný; přes to mi je vyzdvihnouti dva z nich, a to Ostrov a Strom na dřeváky. Zbylých dvou umělecká síla už není tak velká; za shlédnutí však rozhodně stojí také.¬ Poučné je sledovati hodnocení uživatelů zde na ČSFd. Tak třeba jistý uživatel hodnotí vysoko Baladu i Bílé noci, nízko Strom na dřeváky; toto spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z liberalismu, ateismu a protikřesťanství. Jiný uživatel zas hodnotí vysoko Strom na dřeváky, ale dosti ponižuje Baladu; to spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z neporozumění, nepochopení a nezájmu o japonskou a v širším ohledu "východní" kulturu. Další, poníživ hodnocením Strom na dřeváky, otírá své boty o italský neorealismus a kritizuje nudu a délku snímku v protikladu k záživným a divácky zajímavým a vstřícným dokumentům National Geographic. ()
Ano, je to nudne, ano, je to roztahane. Ale co sa da cakat od japonskeho nemeho filmu, ktory mapuje tazky zivot rodiny na ostove bez pitnej vody??? Ja som bola pripravena a prave vdaka opakujucim sa scenam boja o prezitie som s hrdinami tento boj prezivala aj ja, drzala som im palce, nech sa voda nerozleje a obcas som si zazufala, ze den, co den je rovnako tazky a rovnako umorny a stale rovnaky... Postavy neprehovoria ani slovo a v scene, ked sa zena hystericky a zufalo rozplace, pocitujete tento plac ovela intezivnejsie, prave vdaka predchadzajucemu tichu... ()