Onibaba

Než se poprvé objeví maska, šustí rákosí a mladá, stará, nebo muž v něm pobíhají. Otowa měla v té době 39, což je samozřejmě znát především ve chvílích, kdy se obnaží. V kontextu toho, že Sató byl o pouhé tři roky mladší, je skutečně těžké přijmout jeho odmítnutí matky, neboť se mu jeví příliš stará. Onibaba pomalu zoufale šumí, ukazuje rozklad osobností až na samu animální podstatu. Jenže film se odehrává ve středověku, kdy život člověka neměl další záhyby. Podstata by zřejmě více vynikla, kdyby byl snímek situován do období II. světové války. Ale zpět k masce. S jejím zjevením se poprvé ve filmu začíná něco dít. Šedá nuda koloběhu jídla, spánku a shánění jídla je poprvé narušena mužem v masce. Na můj vkus přichází maska na scénu velice pozdě. I když díky její existenci následně dojde na několik náznaků hororových scén, nedokáže to rozčeřit stojaté vody filmu. Nesnáším stereotyp, ať již je reprezentován opakováním klišé v popcornových snímcích, nebo zobrazením šedé rutiny v artových filmech. Onibaba se tak v mých očích zařadila po bok Děrsu Uzala a Playtime. (24.12.2022)

"Kde je moje snacha? Bez ní nemůžu ani zabíjet!" :o) Japonské žánrové filmy ze středověku jsou světem samým o sobě, který mě do jisté míry pořád míjí, ve srovnání s nadšením mnoha zdejších uživatelů tolik nestrhává, přesto však něčím zvláštním způsobem i fascinuje. Onibabu jsem před pár lety opakovaně vypl do 15ti minut podobně jako zhoubnou Sakuru, která mě nakonec s novou šancí bavila, takže včera jsem se konečně nechal vtáhnout osobitou atmosférou a pomalu se odvíjejícím šíleným dějem i v Onibabě. Hluboká jáma coby ukrytá zhoubná past je zdařilým horrorovým prvkem, vhled do odlehlé divočiny v kruhu několika postav s evidentní dlouhodobou zkázou (až absencí) morálky mě v nejedné scéně upoutal a více dialogů zdařile představilo i pozadí tohoto světa ohledně sužování válkami a hladomorem. Neotřelé japonské herectví mě u nejednoho dialogu (zvláště mezi ženami dvou generací, ale také s potulným samurajem) nečekaně bavilo, až jsem měl občas dojem (možná nechtěného?) nadhledu směřujícího k absurdní komedii a vyvrcholení s příchozí maskou přináší již v regulérní horror, který dokáže napínat a uzemnit, včetně fantaskního prvku akcentujícího motiv trestu. Přes tuto menší barvitost a velkou osobitost ale nejednou došlo na pasáže, nimiž jsem se prodíral s pocitem ztráty tempa nebo monotónnosti. Z toho důvodu nedokážu zatím udělit víc než silné 3 hvězdičky. [70%] (15.07.2024)

Minimalistický snímek oplývající nádhernou širokoúhlou kamerou a hudbou, která vytváří pohanskou a mýtickou atmosféru. Některé momenty překvapí svou syrovostí a brutalitou, nebo erotičností. Každopádně silný příběh, ve kterém mimo jiné hraje velkou roli větrem se pohybující rákosí, hypnotizující každé lačné oko prahnoucí po kvalitní japonské kinematografie let šedesátých. Věřím, že u nás to v kině tenkrát mezi záplavou budovatelských filmů musel být zážitek a hotové zjevení. (27.11.2019)

Podle mě je ústředním tématem Onibaby tíže, která člověka poutá k půdě, hmotě Země, k tělu, které jako by se od ní oddrolilo, je stále její součásti a stále se k ní vrací. Jáma je dokonalým výrazem tohoto pouta. Proniká zemi se zraňující přímostí, skrývá věčnou (a snad dokonce odvěkou) vinu. Všechno to milostné klesání, které podstupují obě hrdinky, je nenaplněnou snahou o vzestup do nehmotného prostoru, který rozpíná svou hvězdnou, netělesnou tkáň v nekonečnu nad krajem jam. Živočišnost lidí, jejich nenasytnost hladověním svědčí o cizinectví, nepatřičnosti do tohoto světa, jehož tíže je zdeformovala v cizopasníky, kteří (až na výjimky, které ovšem světem Onibaby neprocházejí) nedokáží obětovat sebe a raději dále rozrušují hlínu světa svými marnými touhami. Závěrečný skok přes jámu tedy nechápu jako vítězství otevírající člověka ozdravění, neohlašuje mi příchod vysněných žní. Naopak cítím za ním další ponor do nedýchatelného bahna. A to u vědomí, že samo dějiště je jednou velkou jámou… Od úvodních vteřin jsem měl pocit, že jáma, o níž se mluví, nemá hranice, že jsem do ní uveden prvními obrazy a že první skutečný pád těla do té nesmiřitelně klesající vertikály jen naznačuje, že i v jámách je prostor pro další jámy, že je možné propadat se stále dál a stále nacházet další pasti, další cíle, v nichž je možné nepřetržitě zanikat. (21.01.2011)

Syrový až trochu hororový příběh ze starého Japonska se pohybuje kdesi v rozmezí mezi historií, krvavou pohádkou a mýtem. Minimalismus, co do použitých motivů (dvě ženy, jeden muž, rákosí, jáma a maska), zajišťuje sevřenou a jednotnou atmosféru. Klasický dobrý film z klasicky dobrého období japonského filmu s krásnou černobílou kamerou. Radost pro oko. (22.03.2005)