Onibaba

„Když je tma, nemůže se už více setmít!“ Tak tohle je už podruhé, co jsem se setkal s japonským uměním ze zcela „obyčejného“ dramatického příběhu udělat dost silnej horor a vyvolat ve mně přesně ty tísnivě divné a zvláštní pocity a napětí, které se nepodaří kdejakému zjevnému hororu. Tím prvním případem byla kniha „Písečná žena“, tak nenormální a psychologicky ujetý příběh, že jsem si v samotném závěru musel říct . „Ty vole, tohle je normálně horor“. ONIBABA je druhej případ. Ač je to „pouhé“ drama odehrávající se převážně ve třech lidech a na dost omezeném prostoru, sledování příběhu ve mně vyvolávalo hodně zvláštní pocity a já se nebojím tento film označit za skvělý psychologický horor. Být na tom večer v kině, asi bych se pak bál jít sám domů. A navíc, posledních 10 minut je naprostá nejen psychologicko hororová masírka. To je čistej horor! Výtečná práce. (26.06.2009)

Jáma. Hluboká a temná. Její kletba přetrvala z dávných časů.....Věru pěkné intro. Okamžitě se mi vybavilo dílo českých klasiků. A chca nechca jsem se pobaveného šklebu nezbavil až do finále, což asi nebyl záměr tvůrců. Pro mě je to prostě " too old, too cold." http://www.youtube.com/watch?v=5o4O1lFHC0M (10.10.2010)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Fascinující! Nějak jsem tušil, že i po letech mne tenhle film znovu chytne. Výborné je úplně všechno - černobílá šerosvitná kamera, minimalistická hudba postavená na bicích nástrojích, táhlých tónech a rozličných zvucích (když dcera spěchá za milencem, zaznívá cukrování hrdliček) i herecké výkony. Velmi vhodně zvolené prostředí - nekonečné moře rákosu, který se vlní v poryvech větru a vytváří svět sám o sobě, voda, co dává život i smrt, a jednoduché příbytky, jež se stávají útočištěm i pastí. Den střídá noc, slunce zase bouře. Dvě ženy se živí tím, že v bažinách dobíjejí zbloudilé či raněné vojáky a jejich zbroj a zbraně vyměňují za jídlo. Venku zuří válka. Válka dvou císařů. Opět se mi vybavily černobílé snímky F.Vláčila, jeho zvláštní poetika, kterou mají filmy společnou. A také Bergmanovy filmy. Člověk, donucený společností zabíjet, aby sám mohl přežít. Podobenství, alegorie. Horor až opravdu na posledním místě - nejde zde o prvoplánový strach, spíše temné mrazení. Zneklidňující film přinášející více otázek, než odpovědí. Místy pomalé tempo může odradit, ale nevadí. Vše spěje nakonec ke zhoubě... (17.05.2013)

Podle mě je ústředním tématem Onibaby tíže, která člověka poutá k půdě, hmotě Země, k tělu, které jako by se od ní oddrolilo, je stále její součásti a stále se k ní vrací. Jáma je dokonalým výrazem tohoto pouta. Proniká zemi se zraňující přímostí, skrývá věčnou (a snad dokonce odvěkou) vinu. Všechno to milostné klesání, které podstupují obě hrdinky, je nenaplněnou snahou o vzestup do nehmotného prostoru, který rozpíná svou hvězdnou, netělesnou tkáň v nekonečnu nad krajem jam. Živočišnost lidí, jejich nenasytnost hladověním svědčí o cizinectví, nepatřičnosti do tohoto světa, jehož tíže je zdeformovala v cizopasníky, kteří (až na výjimky, které ovšem světem Onibaby neprocházejí) nedokáží obětovat sebe a raději dále rozrušují hlínu světa svými marnými touhami. Závěrečný skok přes jámu tedy nechápu jako vítězství otevírající člověka ozdravění, neohlašuje mi příchod vysněných žní. Naopak cítím za ním další ponor do nedýchatelného bahna. A to u vědomí, že samo dějiště je jednou velkou jámou… Od úvodních vteřin jsem měl pocit, že jáma, o níž se mluví, nemá hranice, že jsem do ní uveden prvními obrazy a že první skutečný pád těla do té nesmiřitelně klesající vertikály jen naznačuje, že i v jámách je prostor pro další jámy, že je možné propadat se stále dál a stále nacházet další pasti, další cíle, v nichž je možné nepřetržitě zanikat. (21.01.2011)