Onibaba

Fenomenální záležitost, která si přes nízký rozpočet, krátkou natáčecí dobu i +- nulová očekávání, právem získala neuvěřitelný úspěch. Skvělé téma, hypnotická kamera a hudba, Kei Sató ve vrcholné herecké formě. Lány rákosu navozují pocit zvláštní odtrženosti a jejich pohyb ve větru jakoby celému snímku dodával specifický rytmus. Naturalistický, dramatický příběh okořeněný rafinovanými horrorovými prvky je bez mezer, syrový, psychologicky geniálně vypointovaný závěr má neuvěřitelnou sílu (rozhodně stojí za to, zaměřit se na herecký koncert, který ve finální scéně předvádí Jitsuko Yoshimura - jak se její postavy zmocňuje podvědomí..skutečně bonbónek). Přestože má očekávání byla značně vysoká, byl jsem zcela nadšen a nezbývá, než suše konstatovat, že Shindo je génius. (06.12.2008)

Zvláštní film, velice zvláštní. Režisér pracuje s lehkou dávkou mysticismu, který je bohužel absolutně zbytečný a působí trapně. Není třeba se domýšlet, proč byl film, i přes své artové zabarvení, oblíbený mezi normálními diváky, prostě sex je náš. Jošimura vypadá dobře a Otowa rozhodně není tak stará, jak se nám snaží namluvit a ten obarvený pramen vlasů, je hodně špatně udělaný. Postava samuraje a jeho masky je zajímavá svou nedoslovností. (21.11.2012)

Příběh místy až temně ponurý, mírně hrůzný, ale přeci jenom detailně promyšlený v uměleckém ztvárnění a to nakonec dělá film úžasně krásným. Krutá balada zlověstného příběhu z války krvelačných žen a démonem zapadajíc do příběhu umí navodit režisér „Kaneto Shindô“ zlověstnou atmosféru opravdu pregnantně. (23.12.2007)

Podle mě je ústředním tématem Onibaby tíže, která člověka poutá k půdě, hmotě Země, k tělu, které jako by se od ní oddrolilo, je stále její součásti a stále se k ní vrací. Jáma je dokonalým výrazem tohoto pouta. Proniká zemi se zraňující přímostí, skrývá věčnou (a snad dokonce odvěkou) vinu. Všechno to milostné klesání, které podstupují obě hrdinky, je nenaplněnou snahou o vzestup do nehmotného prostoru, který rozpíná svou hvězdnou, netělesnou tkáň v nekonečnu nad krajem jam. Živočišnost lidí, jejich nenasytnost hladověním svědčí o cizinectví, nepatřičnosti do tohoto světa, jehož tíže je zdeformovala v cizopasníky, kteří (až na výjimky, které ovšem světem Onibaby neprocházejí) nedokáží obětovat sebe a raději dále rozrušují hlínu světa svými marnými touhami. Závěrečný skok přes jámu tedy nechápu jako vítězství otevírající člověka ozdravění, neohlašuje mi příchod vysněných žní. Naopak cítím za ním další ponor do nedýchatelného bahna. A to u vědomí, že samo dějiště je jednou velkou jámou… Od úvodních vteřin jsem měl pocit, že jáma, o níž se mluví, nemá hranice, že jsem do ní uveden prvními obrazy a že první skutečný pád těla do té nesmiřitelně klesající vertikály jen naznačuje, že i v jámách je prostor pro další jámy, že je možné propadat se stále dál a stále nacházet další pasti, další cíle, v nichž je možné nepřetržitě zanikat. (21.01.2011)

SPOILERY. Zdravím Morien. Pozoruhodné, v důležitém bodě opoziční interpretace filmu nabízejí Artran a Vypravěč. Ta Artranova je mi "odvážná", protože jako zápecní Evropan to samozřejmě vnímám přesně naopak - primitivně dle schématu hřích - trest (pěkně lapidárně u Hičiho, pekelně u tchýně, otevřeně u snachy, ostatně viz v zajímavostech o předlohové legendě). Totiž, i ten přeskok vnímám stále v tomto smyslu. Jenže - jak cituje Morien a jak rozjímá ve svém komentáři Ketri (kterou ovšem musím upozornit: ano, nejen dají, středověk není pravěk) - to první, co ve filmu vidíme - to je obyčejná scéna z druhé strany "velkých dějin" - to jsou ty "malé dějiny", o nichž ty velké vědí, ale jen tak naokraj, bez zřetele. Tady se zřetel obrací - velké dějiny jsou jen lhostejným pozadím těch malých. Médium je totéž - válka. A ta několikrát výslovně zdůrazněná lhostejnost je vzájemná. Vojáci zabíjejí a jsou zabíjeni. Když si dám dvě a dvě dohromady, musím dát Artranovi za pravdu. To, co se ve filmnu děje, je do jisté míry jen východiskem. Jeho látkou je jáma, o jejíž hloubce viz Vyprávěč. (31.08.2016)