Ame agaru

Poměrně dlouhé záběry bez detailů (vše od polocelku k celkům) vytvářejí jakási malá dramata uvnitř sama sebe, ale navzájem se neovlivňují a necítí potřebu kompletovat velký, mýtický příběh. Zřetelně tu nejde o vyprávění (film klidně opustí na několik minut hlavní postavu ve prospěch pokecu o stolu). Jde o to vyloudit náladu. Souvisí to s respektem k samurajskému kodexu, skoro až s jeho demýtizací. Mistři nemají podobu božských wu-shu artistů, naopak litují, pokud někoho zraní, a ctí zásady disciplíny a sebekázně. Jinými slovy, začleňuje vyčleněné a směřují k (sociální) rovnosti. (15.09.2008)

Obecně (resp. formálně) možná nepřináší nic objevného a nového, co člověk znalý samurajských filmů neviděl někde jinde, dříve, ale ten nezměřitelný pozitivní náboj a radost ze života, které přímo sálají z každého pečlivě voleného záběru, to je něco neuvěřitelného! Velmi poetické, lidské, hřejivé, hravé a štědré ve své prostotě. P.S. Nevím, jak bych to přesně popsal, ale mnohé přírodní scény, speciálně ty následující bezprostředně "po dešti", mi svou náladou doslova přičarovali dojem vlahé lesní vůně v chřípí. Bylo to obzvláště uklidňující a harmonické, tak trochu "zen like". (21.12.2008)

Ako keby na sklonku života potreboval Kurosawa písať o pekných veciach. O ľudskosti. A namiesto akcie a tragédie sa utiekal k jemnosti a ľahkému humoru. Mrzí ma že nenatočil všetko čo natočiť chcel. V jeho prevedení mohol tento film zarezonovať ešte viac. Ale Koizumi odviedol dobrú prácu. Snaží sa zachytiť atmosféru a formu majstra a nenásilne prezentuje milý príbeh starnúceho ronina s dobrým srdcom. Prostredie koexistuje s postavami a postavy samé sú archetypmi na ktoré sa dobre pozerá a ktoré spĺňajú presne to, čo sa od nich vyžaduje. Je to príjemný žánrový oldschool. Takých akých veľa nie je. Po dopozeraní zostáva veľmi príjemný pocit. Á tá hodinka a pol ubehne doslova ako voda. Jeden z tých malých veľkých filmov. Pre fanúšikov žánru povinnosť. (13.08.2020)

Tenhle film si budu asi pravidelně pouštět, až si budu chtít trochu zpravit náladu. Není nijak ambiciózní, nijak přeakčněný, spíš jako rozjímání nad šálkem čaje, které dopřeje odpočinku od reality. Krásného a poetického. Alespoň tak na něj vzpomínám měsíc od shlédnutí. Nejde o žádný rozsáhlý příběh, ale o epizodu z života samuraje se srdcem Budhy, který hledá, komu by mohl sloužit. Škoda, že neexistuje nějaký seriál, kterého by Ame agaru byla jen část. (04.04.2010)

Až se zvedne déšť, jsem viděl před mnoha lety v rámci nějakého festivalu. Byl v originálním znění s anglickými titulky a live tlumočen do sluchátek. Nevím co to bylo za tlumoka, ale nedalo se to poslouchat, takže sluchátka letěla do držáku na pití a příležitost dostala má "masabob" angličtina. I když jsem rozuměl tak 40%, věděl jsem co, proč, jak... . Nebo jsem si to aspoň myslel. V průběhu těch deseti let jsem si na tento film vzpoměl vždycky, když přišla řeč na nejlepší filmové zážitky. A pokaždé jsem si říkal, že ho někde musím sehnat. Letos se mi to povedlo, takže jsem se na něj podíval i s českými titulky. A víte co? Je to tam pořád. I když jsem před deseti lety nerozuměl zdaleka všemu, co bylo řečeno. Protože tento film je hlavně o pocitech. Je to jemné a přesto silné, je to na první pohled o ničem důležitém, ale vlastně o tom nejdůležitějším... . U tohoto filmu je hloupost psát o kameře, nebo scénáři. Co možná smysl má, je malá rada. Zvolněte a nečekejte,, že se bude všechno dít podle zaběhlých představ o asijských filmech. Ame agaru má svoje tempo a vy se buď přidáte, nebo budete jen koukat na obrázky. Proto nemá smysl psát recenzi v tom "technickém" duchu. Dávám 100% a jsem rád, že nás je víc. (19.07.2011)