Strom na dřeváky

Nevím na co jsem myslela, když jsem před léty viděla Strom na dřeváky poprvé, ale pamatuji se, že mě vůbec nebavil. Asi jsem měla nějaký problém s koncentrací...anebo jsem jen byla příliš mladá. Tentokrát mám úplně odlišné pocity, jsem okouzlená i dojatá a dlouhou stopáž jsem vlastně ani nepostřehla. (28.09.2018)

Skoro až dokumentární film z dob, kdy byl svět "ještě v pořádku". Ano, je to dlooouhé (mám dojem, že tak třetina lidí během promítání odešla nebo usnula), ale ne samoúčelně. Přepálenou stopáž naopak v tomto případě kvituji - dokonale ilustruje pomalé tempo života na vsi a některé scény ve vás zanechají silný dojem (osudnou výrobu dřeváku z březového polena za společné modlitby zdrávasu pořád dokola po několik minut fakt asi nikdy nezapomenu). A taky máte hodně času na přemýšlení - o hodnotách, přístupu k životu, krutosti i záviděníhodné prostotě života řídícího se střídáním ročních období. Sledujete epizody jak z jiného světa, a přitom přemýšlíte o tom dnešním. (11.09.2018)

Poučné je sledovati.¬         Dovolím si porovnati čtyři snímky-dramata, které spojuje ukazování života v lidské pospolitosti úzce ohraničené v prostoru a času; jde o Ostrov (Japonsko, 1960) — o životě jedné rodiny žijící na malém ostrově v Japonsku a živící se zemědělstvím, časově umístěno do 50. roků 20. stor.; Baladu o Narajamě (Japonsko, 1983) — o životě japonské horské vesnice v divočině, časově umístěno asi někam do 19. stor.; Strom na dřeváky (Itálie, 1978) — o životě venkovské chudiny v Itálii konce 19. stor.; Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Rusko, 2014) — o životě lidé žijících u jezera na ruské Sibiři, časově umístěno do začátku 20. stor.¬                 Ostrov, minimalistické (černobílé a bezdialogové) dílo mimořádné působivosti, kterému jeho tvůrce, Japonec Kaneto Šindó, vzdechl syrovost i poetičnost zároveň, patří mezi vrcholy podruhoválečného filmu. Náboženství tu je nahrazeno jednotvárnou dřinou bez konce, osud člověka ukazován vpravdě po "východním" způsobu. Hodnocení na filmové databázi TMDb (považuji ji za nejhodnověrnější) je 81 %.¬                 Balada o Narajamě je syrové drama takměř bez poetičnosti natočené podle novely japonského spisovatele Shichira Fukazawy. Stáří, boj o potravu a pohlavní záležitosti ukazované tímto na křesťanskou Evropu příliš krutým snímkem jsou na TMDb ohodnoceny 74 %.¬                 Strom na dřeváky italského tvůrce Ermanna Olmiho je nejpoetičtějším snímkem z výběru. Založený je na křestanských hodnotách žijících v prostých vesničanech navzdory surovému skutečnému životu, v němž hlavní úlohu hrají obchodní vztahy určené velkosedláckým kapitálem; tento snímek prostý revolučnosti je na TMDb ohodnocen 79 %.¬                 Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ruského tvůrce Andreje Končalovského mají v sobě trpkou poetičnost života v odlehlé málo přístupné oblasti Ruska; nejvíce z vybraných snímků poukazují k společenským jevům a politice a jako jediný ze snímků jsou přímou obžalobou společenských poměrů, v tomto případu v posocialistickém Rusku. Na TMDb jsou ohodnoceny 69 %.¬                 Žádný z vybraných snímků není špatný nebo pouze průměrný; přes to mi je vyzdvihnouti dva z nich, a to Ostrov a Strom na dřeváky. Zbylých dvou umělecká síla už není tak velká; za shlédnutí však rozhodně stojí také.¬                 Poučné je sledovati hodnocení uživatelů zde na ČSFd. Tak třeba jistý uživatel hodnotí vysoko Baladu i Bílé noci, nízko Strom na dřeváky; toto spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z liberalismu, ateismu a protikřesťanství. Jiný uživatel zas hodnotí vysoko Strom na dřeváky, ale dosti ponižuje Baladu; to spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z neporozumění, nepochopení a nezájmu o japonskou a v širším ohledu "východní" kulturu. Další, poníživ hodnocením Strom na dřeváky, otírá své boty o italský neorealismus a kritizuje nudu a délku snímku v protikladu k záživným a divácky zajímavým a vstřícným dokumentům National Geographic. (08.09.2019)

Hodně silný filmový zážitek. Neuvěřitelně detailní rozbor života několika venkovských rodin [LFŠ2018] (03.10.2018)

Film, do kterého se lze ponořit jako do řeky. Čirý a jímavý. Člověk si uvědomí, jak málo vlastně potřebuje k životu, ale kolik i to málo stojí námahy, odříkání a zázraků. Když to srovnám se současným způsobem života, tak se až zhrozím, kolika zbytečnostmi a nanicovatostmi se obklopujeme. (24.02.2007)

Neviditelná kamera zachytila pro naše oči nepopsatelnou ryzost a krásu obyčejnosti. Vnitřní bohatství lidí, jejich úpřimná, životem reflektovaná víra, oddání práci i osudu, opravdovost. Zázrak objevovat pravé hodnoty v tak obyčejném životě. (19.02.2008)

Zaujal ma ten dôraz na detaily, ktorý robí film takým skutočným a živým. Až som sa odrazu ocitol ako súčasť toho sveta, naplno som prežíval veľké strasti a drobné radosti tých sedliakov a intenzívne som vnímal ich pokoru, vieru a lásku. Z dejovej stránky sa dlhočizne 3 hodiny skoro nič neudeje, je to "len" o bežnom živote talianskych sedliakov v danej dobe (živote značne podobnom so životom u nás), ale to "nič" je nakrútené ohromne pútavým spôsobom. Prispieva k tomu aj Bachova hudba, ktorá k filmu prekvapivo perfektne sedí. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (18.08.2021)

Kdo zná Olmiho dokumenty, ví, že často mají hrané pasáže, nebo působí jako hrané filmy. Naučil se v nich s úctou pracovat s neherci, dělníky, řemeslníky a vesničany. Jeho nejslavnější hraný film Strom na dřeváky naopak zase vypadá jako poctivě vystavěný etnografický dokument, který je zároveň jakoby mimochodem i hraným příběhem. Ten se odehrává v roce 1897 na velkém zemědělském dvorci v Lombardii, kde jako nájemníci žijí čtyři rodiny, které musí majiteli usedlosti odevzdávat velkou část plodů své práce. Téměř všechny události ve filmu jsou založeny na skutečných příbězích, které vyprávěla malému Ermannovi babička Elisabetta. Vše se skutečně stalo, i když ne nutně ve stejné době a stejným lidem, i ústřední scéna s poražením stromu a tragickými následky. Malý sirotek, kterého se ujmou novomanželé, je Olmiho pradědeček. Epizoda se zázračným uzdravením krávy se stala jeho babičce, která měla pevnou a prostou víru. Nešla do kostela prosit Boha, přišla si od něj vyžádat splnění povinnosti, podobně jako žena jde za mužem, aby opravil rozbitou střechu. „Bože, já jsem chudá vdova s malými dětmi, ta kravka je jediným naším majetkem, jestli umře, umřeme taky. Já si plním své povinnosti vůči tobě, Bože, splň ty nyní svou povinnost vůči mně.“ Tomu se říká prožívat skutečný osobní vztah s Bohem! Kráva se uzdravila, i když veterinář tvrdil, že do zítřka nepřežije. Olmi s obrovským smyslem pro detail přibližuje život vesničanů spjatých s půdou a tradicemi. Štáb žil a natáčel s neherci, vesničany a autentickými starými předměty společně na statku. Natáčeli chronologicky. Někteří diváci a „odborníci“ kritizovali Olmiho, že kvůli filmu zabíjeli živá zvířata. Ve filmu je vidět zabití prasete tradičním způsobem vykrvácením. Olmi jim musel trpělivě vysvětlovat, že zabijačku s vesničany natočil jen o pár dní dřív, než ji měli v plánu. Stalo by se to úplně stejně za pár dní, i bez kamer. Myslím, že Olmiho citlivý přístup a autenticita je na filmu vidět. Na závěr řeknu jen něco k těm, kteří si myslí, že film je vzpomínáním na staré dobré časy, jež jsou nenávratně pryč. Není tomu tak. Olmi o jeho realizaci přemýšlel již na začátku filmařské kariéry, protože se týkal tématu, které mu bylo osobně nejdražší. Starou dobu neoplakával, ale snažil se ji pochopit. Zároveň chtěl sdělit, v čem může být inspirací dnešnímu životu a oč jsou lidé zbavení pout se zemí a starými obyčeji ochuzeni. Sám k tomu řekl: „Ten námět mi byl blízký nejen v infantilním smyslu vnímání idylizovaného starého světa dětskýma očima. Též mě zajímal vztah minulosti k realitě dneška. V tom tématu jsem spatřoval nezbytnost existence, která ulpívá na obyčejné hroudě, v ovoci stromů, v ročních obdobích či v zázraku vesmíru.“ Ze Stromu na dřeváky se stal nejvíce přijatý a po celém světě pochopený Olmiho film, protože ukazoval rolnickou kulturu, kterou mají všechny národy společnou a ze které vycházejí všechny civilizace. (17.08.2024)

Toto je Bergamo Hermanna Hesseho. Psáno poetickým, ale nikoliv přeslazeným jazykem. Pravdivé a i kvůli vzdalujícím se mutantům tolik potřebné... (03.03.2010)

Největším neduhem filmu je jeho stopáž, musel jsem se dívat na dvakrát, opravdu to nebylo nic lehkého. Každopádně je to lehce dokumentární sonda do života italských rolníků, takový obraz života na venkově. Trochu mi chyběl výraznější příběh. (01.11.2011)

Já nevím, ale za mě bída, neskutečně dlouhý, pseudoumělecký film, naprosto o ničem...20% (21.05.2023)

Velmi poklidný film, který zaujme svou atmosférou. Vesnice, kde se všichni znají a pomáhají si, je kouzelná tím, jak se ještě lidé dokážou chovat s úctou. Moc hezky natočené a hezky koukatelné (09.12.2014)

Dokumentární pravdivost. Velkolepost v pokoře a skromnosti.   Pan Olmi realisticky "vypráví" o posvátnosti života, o důstojnosti práce, o lidské touze po kontaktu s Bohem.  Přestože je křesťanská víra  zároveň jeho nejsilnější "pákou" pro filmařské vyjádření, není sektářská a nenutí diváka "přejít" na tuto jeho stranu řeky, leč ryze dojímá a fascinuje. Je to pro něho spíš otázka morálky - o to víc to považuji za kvalitativně zásadní. I když  je osazenstvo příběhů  čtyř rodin vystupujících ve "Stromu" mlčící a ve své podstatě si nestěžuje, ale uzavřené v síle komunity přijímá rány od vrchnosti a symbolicky "nastavuje druhou tvář", podařilo se panu režisérovi přesvědčivě naznačit změny, které ukazují k sociálnímu dramatu. (Minimálně) Krutost poslední scény umožňuje pochopit důvod, proč takový způsob života musí skončit. Přemýšlivé v každém detailu. Harmonické. Hluboce humánní. (16.08.2024)

Drsný, realistický obraz života bezzemků v okolí Bergama na přelomu století. Autor ukazuje jejich životní těžkosti ale i drobné radosti. Chudoba, hlad, dřina na poli, víra (byli by bez ní svůj úděl schopni nést?), láska... Strom se skládá z příběhů tří rodin, které bydlí na panském statku. Battisti, otec několika dětí, má poslat toho nejstaršího do školy. Přesvědčil ho k tomu vesnický farář. Do školy je ale daleko, syn potřebuje dřeváky. Ty stojí na počátku jejich neštěstí... V druhém příběhu odjíždí mladá manželský pár do Milána. Jsou ubytováni v klášteře, protože je jejich teta matkou představenou. Stráví tam svatební noc. Ve třetím příběhu sledujeme útrapy chudé vdovy s rodinou. Kněží a církev jsou zde zobrazeni poměrně v negativním světle. Matka představená, která kupčí s dětmi, farář, který přesvědčí otce, aby syna dal do školy, ale neochotný jim nějak pomoci. Naopak velice rád si pochutná na sousedovic zabíjačce... Film je natočený téměř dokumentárním stylem, s neherci a bez umělého osvětlení. Působí tak výjimečně autenticky. Jako scénář posloužily vzpomínky režisérovy babičky. Strom na dřeváky je důkazem, že filmy nepotřebují žádné velkolepé efekty, exotická prostředí, zbraně a nahé ženské k tomu, aby zapůsobily na diváka. Stačí jen ukázat svět, takový, jaký je... (06.04.2007)

Mistrovská sonda do života těch nejchudších lidí, kteří v rámci přežití bojují s osudem den co den, od rána do večera. Život, jaký si dnes pohodlný člověk neumí ani představit. Příběh ve své podstatě v sobě nese marxistické poselství a protikatolické předsudky, které však hlavní myšlenku filmu nijak neovlivňují. Takovéto těžkosti života se může nepříznivě srovnávat s pronajímatelem vlastnící všechno. Domov, pole, plodiny a většinu hospodářských zvířat. Smysl pro komunitu a sdílenou zkušenost je však převyšující jednotící silou. Trochu je tu tendence romantizovat venkovské rodiny a jejich rolnický, negramotný a bohabojný život plný nesmlouvavých tradic. Děti hrající si v bahně, volně pobíhající husy a slepice, tradiční zabíjačka, zpěv během práce či každodenní modlitby. Je tu spousta citových scén hodné k zamyšlení v souběhu s dnešní dobou. Jako záznam života před emancipací, kdy dělníci na farmě měli méně práv než zvířata na polích, se jedná o poctu jejich ducha a povznášejícímu svědectví lidského úsilí. Neobvyklé dlouhá stopáž může odradit, ale o to víc je snímek smysluplnější. Po shlédnutí tohoto snímku je na místě se zeptat. Opravdu se dnes máme tak špatně? (14.03.2019)

Nenašiel som v sebe silu vydržať viac než 70 minút a to som dal 4 pokusy. Mám pocit, že viac ako tento film nám všetkým dá vyliezť na dvor, otvoriť si oči, zájsť pomôcť k susedovi píliť drevo, zúčastniť sa pri strýkovi na zabíjačke prasaťa, vypiť si naživo s chlapmi v krčme, pomilovať svoju ženu, poplakať si na pohrebe svojho blízkeho, natiahnuť si večer budík na ráno do práce a na druhý deň v nej dostať padáka... (13.11.2011)

Tento film je dôkazom toho, že kvalitný film sa dá natočiť aj bez profesionálnych hercov. Stačí k tomu len pár dní bežného sedliackeho života a veldielo je na svete. Škoda však že nedoceneného. (25.02.2014)

Mám rád filmy-kroniky či fresky, ale Olmiho styl vyprávění mi vůbec nesedl. Nezpochybňuji jeho kvality, ale osud postav i způsob filmové řeči mě prostě nijak neoslovil. (23.01.2016)

LFŠ 2018, Film 20: Říkali jste si někdy, když jste se dívali na nějaký dobrodružný film, co tak asi dělají ti lidi v pozadí? Jak pěstujou rýži vesničani, kteří ji potom dají jako dar Indianu Jonesovi? Jak se po večerech baví čeledíni Markéty Lazarové? Co si dávají na večeři hobiti v Kraji? Máte tři hodiny čas? Pusťte si strom na dřeváky. Co by studie života na italském venkově 19. Století je to famozní. Ideálním divákem je člověk, který se rád dívá na panství Downton, ale přijde mu, že je v něm moc aristokracie. (01.08.2018)

Snimka znameho talianskeho režisera Olmiho,ocenena zlatou palmou v cannes,je akousi filozofickou uvahou o večne platnych hodnotach akymi su viera,pokora,laska.Rekonštruuje s dorazom na detaily,proste gesta a dobove realie každodenny život niekolkych ludi-utrapenej vdovy,ktora s otcom vychovava 6 deti,tragediu vdovy ktorej ochorie krava jej jediny zdroj obživy,vztah mladej dvojici vrcholiaci svatbou,rovnako i tragedia muža,ktoreho prepustia zo statku so ženou a s troma detmi.Film je epicka kronika každodenneho dedinskeho života v okoli Bergama na konci 19.storočia. (10.11.2019)