Temná hvězda

Carpenterova prvotina. Že Carpi zvládá kromě hororu i sci-fi, dokázal již několikrát, ale že zvládá i místy zajímavý humor (když palubní počítač přemlouvá bombu, aby se vrátila zpět do lodi; první vteřiny setkání s mimozemšťanem; deník jednoho ze členů posádky; bomba, která si uvědomí že je bůh a pronese "Budiž světlo"), to by mě ani ve snu nenapadlo. Tahle sci-fi komedie o čtyřech echt hipících, kteří coby kosmonauti plují vesmírem a odpalují nestabilní planety je trochu nesourodá, již zmiňované humorné scény jsou prokládány nehumornými, až nudnými. Film má hodně pomalé tempo a evidentně byl hodně levný. Ale na druhou stranu jsem se několikrát zasmál a pobavil. Dark Star vám prostě musí sednout, musíte se trefit do šťastné chvilky, kdy na to koukat, pak budete i spokojeni. Já se asi trefil, i když poprvé jsem u toho usnul, dokoukával jsem to až druhý den. (20.11.2009)

Taková zábavná kravina, jejíž jednoznačným vrcholem je finále. I tak to má ale dost problémů a tím hlavním je to, že se tam vlastně skoro nic nestane (a asi polovinu filmu se tu honí mimozemšťan), díky čemuž je ten film pak nudný. Bohužel se to na pár bizarních nápadech neudrží celé, i když pár scén je fakt dokonalých, z nichž jednoznačně a bezkonkurenčně vyhrává ta poslední. 3* (25.05.2019)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)

Absurdní humor hodný Monty Pythonů a inspirační zdroj pro Červeného trpaslíka. U nás prakticky neznámej kultovní film a ranná studentská tvorba Johna Carpentera ze 70. let. Depresivní antiteze Star Treku. Víte co se stane, když začne počítač uvnitř atomové hlavice filosofovat o smyslu života? Připravte se na nadkritické množství černého humoru. A už jste viděli tenhle videoklip? (21.01.2018)

docela zajímavé sci-fi...je to takový oddechový co se děje v lodi atd...chviličku před koncem zažít s posádkou a vidět její konec kterej byl krásnej...efekty teda příšerné a carpenter když tohle dělal byl asi zhulenej jinak nevim..ale neni to špatný :D barva filmu - červená..žánr neni komedie ale spíš drama... (09.10.2010)