Hezké vesnice hezky hoří

Začněme tím, že filmu nebudu vůbec nic vytýkat. Hrůzy (jugoslávské) války byly natočeny tím nejlepším způsobem, což znamená minimalistické, ovšem syrové a explicitní pojetí, perfektní hraní elity srbské herecké školy, zdánlivě neuchopitelné, nakonec však skvěle zapadající střídání časových rovin, zachování relativního odstupu a nezaujatost, černý humor, folklor a spousta indícií pro pochopení motivace řekněme náhodných účastníků válečného konfliktu a vztahu mezi jednotlivými etniky před a při válce. Nechybí ani jugonostalgie a různé pohledy na maršála Tita. Jednoznačně perfektní učebnice novodobých jugoslávských dějin. (14.03.2016)

Pojem balkánský cirkus u nás dostal do širšího povědomí především Kusturica a v jeho podání s ním nemám problém. V některých případech mi sedl skvěle, jak o tom svědčí pět hvězdiček a nadšený komentář Černé kočky, bílého kocoura. Jeho rytmy balkánské dechovky ve mě vyvolávají pozitivní asociace. Pod taktovkou Srdjana Dragojeviče se tenhle pozoruhodný fenomén vydal směrem, který ve mě - zdvořile řečeno - vyvolává rozpaky. Ne, že bych se v Dragojevičově rozmáchlosti a nepřetržitém střídání časových rovin ztratil, ale obojí mě unavovalo. Výrazná teatrálnost mě spíš dráždila, než aby lákala a bavila. Podivné, místy až křečovité spojení humoru a hrůz válečných zvěrstev mi nesedlo. Podle mého soudu schází Dragojevičovi cit pro správné dávkování ingrediencí, takže výsledkem je přepálený guláš. V jeho filmu najdete snad všechny myslitelné motivy a žánrová klišé válečných filmů, ale je to roztříštěné a navíc mám pocit oslavy fanfarónství a přepjaté pózy balkánských válečníků, které mnohem lépe ve svém grafickém románu Šíbr zpracoval Joe Sacco. Tam, kde jiní vidí jedno z nejlepších filmových zpracování balkánských válek, já spatřuji opak. Intimnější a sevřenější výpovědi typu Země nikoho mě oslovují nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %. (20.03.2019)

Asi nejlepší balkánský válečný film. Několik časových rovin a nejrůznější šílené charaktery. Občas je vám z toho zle a vzápětí vás režisér naprosto dostane nějakým vtípkem - ale humor je to obvykle dost černý. Strašná škoda, že to u nás nešlo ani v art-kinech - přitom tenhle film uspěl docela dost i v zahraničí. (17.12.2003)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

10/10 Film o dvou pulkach - ehm - rozhodne ne o prdeli - i kdyz.... no zas az takova prdel to teda neni. Zpocatku mi rozbita struktura syzetu vadila, pak jsem si zvykl a zbytek filmu uzival a v uplnem zaveru nevedel jestli mam v plazicim souboji stat na strane dobra nebo dobra. Spousta vecnych obvineni z ust muzu, co si Tita zazili a uzili. Konflikt se neresi jen graduje... (07.11.2010)