poster

Bob Dylan (TV film)

  • USA

    No Direction Home: Bob Dylan

Dokumentární / Hudební / Životopisný

USA, 2005, 201 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • dr.Orlok
    ****

    Zajímavý dokument o jedné z největších hudebních ikon folk-rockové scény. Film se nevěnuje pouze osobě Boba Dylana, ale ukazuje celou scénu New Yorku šedesátých let. Celý příběh je skladán z interview Dylanových přátel, archivní záznamů a fotografií. Na rozdíl od podobných dokumentů se však nezaměřuje na pouhé vychvalování. Velká část filmu je věnována zapojení elektrické kytary, která byla ve folku něčím novým a také nevítaným. Dylan se setkává s bučením, pískotem a výkřiky typu 'Zrádče' nebo 'Táhni domů !'. Jeho vztah k médiím je neméně zajímavý. Sestřih z tiskových konferencí (v druhé části) patří k tomu nejzábavnějšímu v celém filmu. Jeden z fotoreportérů po něm například chce aby si cucal své brýle. Jiný novinář se ho ptá na názory na kauzy, které 'hýbou světem'. Dylan říká, že nemusí mít nutně názor na všehno kolem něj a odpovědi se vyhýbá. Na konci filmu si také prochází noviny a hledá zmínky o svém koncertě. V jednom periodiku narazí dokonce na informaci, že prý údajně všichni z Dylanova koncertu odešli. Film však nemapuje celou jeho kariéru, ale pouze první část až do roku 1966.(7.11.2005)

  • LeoH
    ****

    Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou.(22.2.2013)

  • kleopatra
    *****

    "Nejsem angažovaný zpěvák, jen fandím lidem, kterým o něco jde". Tento dokument mi řekl o Dylanovi spoustu věcí, o nichž jsem neměla tušení, například, že mu byl obrovskou inspirací folkař Woody Guthrie, s jehož písněmi začínal. A nebo že byli s Joan Baez takoví kamarádi a že společně i koncertovali ("musíte si na jeho nálady zvyknout, bejvá nepříjemnej jak vosina v zadku"). Líbilo se mi moc, že součástí dokumentu byly i dějinné a politické souvislosti, nikdo se jen tak "nemlátíme ve větru", takže tu proběhl i kousek slavného projevu Martina Luthera Kinga, události jako vražda Kennedyho, válka ve Vietnamu, padla informace i o Pražském jaru 1968 z úst tehdejšího Krále majálesu Alana Ginsberga. "Lidé byli nespokojeni a projevovali názor, který ale právě Bob dovedl ve svých písních přesně zformulovat, nebyl to poskok levice, ale nezávislý písničkář". Ač pro mé pošramocené bubínky podstatně hutnějším druhem hudby nikdy nebyla Dylanova tvorba tím pravým ořechovým, vždycky jsem kolem něj a jeho textů našlapovala s úctou a respektem, a tenhle vynikající dokument mě jen utvrdil, že je to namístě.(14.11.2005)

  • Zeebonk
    ****

    Bob Dylan byl a vždycky bude frajer, ale proč o tom nechat mluvit stovku lidí, když máme slavného Boba dispozici a může nám to povědět sám. V každém případě je tento dokument docela majstrštyk. PS: Všimněte si, jak se z mladé sektařky, Joan Baez, zpívající fanatické songy na Woodstocku, stala fuckující šedesátka.(19.1.2012)

  • Joe321
    *****

    Pří sledování jsem skoro až přestal mít zájem o příběh Boba Dylana, protože mě strhlo vyprávění atmosféry šedesátých let a lehce kolem, které je z jiného než obvykle prezentovaného politického pohledu. Z pohledu účastnících se umělců. Dylanovi postoj reprezentující odpovědi novinářům čišící nezájmem jsou parádní. To je ale jenom taková zábavná špička ledovce. Doplnil jsem si spoustu informací z uplného začátku kariéry a proto mě bavila hlavně první půlka. Dylan je zajímavá persóna. -"Hey man... I don't mind being shot. I just don't dig being told about it."(20.2.2012)

  • - Píseň "Like A Rolling Stone", z jejíhož refrénu pochází název tohoto dokumentu, se v roce 2010 umístila na první příčce žebříčku "500 nejlepších písní všech dob", který sestavil časopis Rolling Stone. Píseň ve své době způsobila převrat, protože dokázala, že popová píseň může být delší než tři minuty a zároveň být umělecky na výši a dobývat čela hitparád. Dylanem ručně psaný text k této písni se v roce 2014 vydražil za dva miliony amerických dolarů, což bylo do té doby nejvíc za jakýkoliv rukopis v populární hudbě. (Morien)

  • - Martin Scorsese získal od zpěvákova managementu a zastupujících nahrávacích společností přístup do všech souvisejících archivů, což je něco, co Dylan nikdy nedovolil žádnému jinému dokumentaristovi. (Morien)

  • - Rozhovory s básníkem Allenem Ginsbergem a hudebníkem Davem Van Ronkem pocházejí z roku 1995. Oba dva zemřeli před dokončením filmu, Ginsberg v roce 1997 a Van Ronk v roce 2002. Scény rozhovoru s Bobem Dylanem pocházejí z roku 2000. Rozhovory organizoval Dylanův manažer Jeff Rosen. (Morien)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace