Club Zero

Skvělý bizárek o kultu nežravců.. Mia hrála famózně (kam se na ní hrabe Manson) a nejednou jsem měl chuť jí proplesknout za to, jak postavu náboženského fanatika sehrála. Sám jsem si prošel poruchou příjmu potravy a nebylo mi cizí si hezky po jídle zajít na záchod a uvítat ho zpět v míse a tady to bylo surově a hlavně reálně u jedné z postav zobrazeno. Ostatní to dělali z jiných důvodů, který by jim i Greta Thunberg musela vyčítat. Krásně natočené, s decentní, ale důslednou hudbou. (04.07.2023)

Lehce provokativní snímek s pozoruhodným námětem, z nějž se nicméně podařilo vykřesat jen velmi mělkou satiru, která se v tématu kritiky poživačného konzumerismu pouze nejistě převaluje. Na jednu stranu nabádá k zodpovědnějšímu přístupu ohledně stravovacích návyků, na stranu druhou si ale zároveň z alternativních výživových trendů utahuje. Především ale filmu schází ostré hrany, neodváží se pustit do ničeho opravdu radikálního, ničím nešokuje, ba dokonce ani nevyvede z míry. Vizuálně sice upoutá a místy i zdařile operuje s motivy pokrytectví a elitářství vyšších společenských vrstev a budování kultu osobnosti okolo kantorky, jejíž manipulativní vliv má na dospívající mládež zhoubné důsledky, nicméně v tom ostatním spíše selhává, nevyužívá svůj potenciál a zanechává dojem pouhé festivalové bizarnosti, jejíž úvodní varování týkající se explicitního zobrazování poruch příjmu potravy je jen prázdnou manýrou. (09.07.2023)

Až fanaticky manipulátorský thriller s jen velmi malou nutriční hodnotou, ale o to větší  hodnotou uměleckou. Hudba, školní uniformy, charaktery postav, tohle ve filmu vybočuje, vystřeluje, ujíždí a svým jistým způsobem velmi vtipně provokuje. Nejsilnější stránka Jessica Hauser je bezesporu kompozice prostředí, nebyl snad jediný záběr, kdy bych si neřekl: Tam chci být, kde to je? Sečteno podtrženo, jde o koukatelně zpracovaný nápad, provokativní, ale pocitově odlehčený a vtipný. Nic nejíst, jednoduché, ale musíte věřit. (21.04.2024)

Jessica Hausner zraje jak víno a tříbí v sobě schopnost stále přesnější a do černého zacílenější životní ironie. Její ustavičné uhrančivé, stejně vážné jako svrchovaně pobavené kroužení kolem moci manipulace, víry, fanatismu, sebeklamu a ideologie, které postupně předváděla jak v Lurdách (moje recenze), tak i v  Lásce šílené (moje recenze) a v Malém Joeovi (moje recenze), se tady přetavuje v ještě o poznání krystaličtější a průzračnější záležitost: dá se to celé zobecnit na pozorně sledovanou zkušenost prolamování paradigmat - bez ohledu na to, zda mají průkopníci nového úhlu pohledu pravdu, nebo ne, jejich ultimátní perspektiva je pro starý svět absurdní a nepřijatelná. Je jedno (a ve filmu to geniálně zůstává nerozhodnuté, takže soudy vynáší jen divák, který tím mnoho prozrazuje hlavně o sobě), která generace tu podléhá sebeklamu (nebo která víc) a v čem přesně to podléhání u koho tkví - Jessica Hausner s vhledem, ponorem i nadhledem ukazuje, co všechno se děje, když se o sebe lámou s životem neslučitelné ideje (ale která z nich je neslučitelnější s životem, totiž ať už s životem jedince, druhu, anebo celé planety?), kolik vzniká prostoru pro celou paletu nezbytných průvodních jevů, od krutosti přes smutek, trapno, pochyby, fanatismus, kolísání, pravou naději, nepochopení, niterné přesvědčení až po izolovanost, osamění, bezmoc, odluku... Taková modelová reflexe se opravdu jinde neuvidí. *** Naprosto unikátní navíc bylo vnímat, jak to všem v sále hýbe i fyzičnem, jak se kroutí a prožívají to, protože Jessica Hausner tu celému širokému mainstreamu geniálně vyhmátla a promasírovala tu základní, nezpochybnitelnou víru hraničící s jistotou, sáhla všem na základní existenciální tišidlo a mámidlo - na jídlo a jeho ne?zbytnost. *** Supervtipná a chytrá byla i hudba a veškeré aspekty precizní řemeslné, estetické i filosofické stránky věci. *** (Aero, sama, Ozvěny KVIFF.) *~ (13.07.2023)

Veganství už je out - nejez vůbec a staneš se svatým. Pokroková Jessica Hausner opět komponuje báječné industry exteriéry i interiéry tentokrát s industriálním a pulpovým nádechem (ten luxusní barák je neskutečný) a příběhem zabředává do několika témat: nebezpečí mentorského manipulátorství, pubertálního hledání sebe sama a ironicky i do čím dál vyhraněněji se profilujících stravovacích trendů. Její abstraktní svět postaviček takřka wes-andersonovského střihu je hravý, vtipný i vážný, ale ještě pořád ne natolik vyzrálý, aby zanechal hlubší a přetrvávající dojem. [Cannes FF] (26.05.2023)