Sůl země

Když máte rádi kategorizováni, tak podle jedné kategorie jsou rozhodně levicově zaměřený člověk. Ale to není hlavní důvod, proč se mi snímek "Sůl země" tak zamlouval. Ukazuje sílu člověka a skupiny, když jdou za něčím správným. Ještě že nikdy nebylo žádné pokračování, protože tam by si to ti lidé stejně zkurvili. Takhle je to prostě dobré. (17.12.2014)

Ľavicový odborársky snímok rozpráva o boji baníkov za lepšie pracovné podmienky. Ich partnerky súbežne bojujú za emancipáciu, a práve tento fakt film obohacuje a robí ho atraktívnejším. Hrá tu mnoho nehercov, scenár je silne tendenčný, čo je logické, keďže sa na jeho výrobe podieľala aj odborová organizácia baníkov, ale výsledok by bol lepší, keby sa tak netlačilo na pilu. Film bežal v našich kinách v roku 1956. (28.01.2019)

Levicově orientovaný snímek, který dokáže zaujmout atmosférou vystavěnou právě na vykořisťování a nelidských podmínkách. Na více jak 3* mě Sůl země nedokázala zaujmout, avšak rozhodně se jedná o pozoruhodný počin, který by neměl uniknout těm divákům, co si rádi budují filmový rozhled a nelpí pouze na snímcích starých maximálně pět, deset let. (17.05.2016)

Snímok dostatočne ukazuje, v čom je sila jednotlivca v skupine. A v čom je sila skupiny pre jednotlivca. Nevidím v tom nejakú komunistickú propagandu, vidím v tom mimoriadne kvalitný snímok, ktorý predkladá jeden z možných návodov, ako zvíťaziť nad nelogickými a neľudskými požiadavkami vykorisťovateľov. Avšak, aby sa uspelo, musíme byť jednotní. Čo mi veľmi nie sme. (16.02.2016)

Rudí prorokovali nehynoucí význam... Jsou vzácné a mají pověst, jíž není co závidět. Osamocená díla pokrytá závojem legendy, kterou vyvořila především a hlavně politická situace. „Kultovnosti“ zpravidla nedostojí, bublina je nesmyslně veliká (neboť dobově podmíněná), dá se o nich ale hezky mluvit, aniž víte, o čem vlastně jsou. Sůl země resentiment nebudí a země vzniku si jí stěží přivlastní. Není zase tolik divu, amerického je na filmu pramálo, štáb složený převážně z „vyvrhelů“ (Biberman aneb člen hollywoodské desítky) a neherců z Mexika si pod vlivem neorealismu razí uvědomělý boj za sociální spravedlnost a nemusí při tom jedinkrát zmínit tolikrát zaklínané slovo komunismus. Poměrně unikátní, respektive schovaná, je vypravěčka, vysvětluje jen vybrané situace, jejichž orientace přitom nebývá obtížná. Kladl bych to na vrub složitostem při natáčení („ideologické diverzi“;)), sama titulní Rosaura je trpitelsky zachycená, čistou krásu jí ničí věrohodně zobrazená bolest, ač je to snad jediná herečka v obsazení. Na autenticitě nepřidá nekvalitní postsynchron a soc. realismem načichlé záporné figurky kapitalismu, přičemž by však bylo klamné spojovat tento počin celistvě s tezovitými díly SSSR či satelitů té doby. Boj za rovnorpávnost (ve skrytu i uměleckou) s plátna plně vyzařuje a nekašírovaná problematika rovnosti pohlaví celý smysl odporu ještě více posílí. Žena je možná trpitelkou, ale zároveň další funkční jednotkou vzdoru, která si uhlazuje cestičku za svými právy. Dokonce skrz vyprávěcí prostředky filmu – když na schůzích mluví španělsky muž, nedočkáme se ani titulků, každé vyjádření ženy však Rosaura kompletně přetlumočí. Mám dojem, že toto je cesta dnešního diváka k Soli země. Ideologie nemusí být nepřekročitelnou překážkou, pokud máte rádi berličky talentovaného filmaře. A pevný názor navrch. Že rudí doufali ve víc, to už je věc jiná. (01.11.2011)