Mio, můj Mio

Tohle je moje nejoblíbenější adaptace díla Astrid Lindgrenové, kterou mám rád již od ranného dětství. Příběh sirotka, který závidí svému nejlepšímu příteli Bossemu jeho skvělého otce a touží, aby měl taky takového...Jeho sen se splní, když je magicky přenesen do kouzelné země, kde je jeho skuteční otec dokonce králem. I v tomto království potkává svého nejlepšího přítele, ten se ovšem nejmenuje Benke, ale Jumjum.... Je to magický příběh o věrném a obětavém přátelství dvou chlapců, svobodě a vítězství světla nad temnotou,velice dobře zpracován a nasnímán, k čemuž přispěla výbora kamera i režijní vedení sovětského režiséra Grammatikova. Nicholas Pickard i Christian Bale v ústřední dvojici předvedli dobré výkony. Dalším kladem filmu je dobrá hudba z dílny ABBY, která zpívá i závěrečnou píseň filmu. Dávám 5 hvězdiček azároveň je film již po několik letv mé TOP 10. (28.02.2014)

Dívala jsem se na švédskou verzi bez jakýchkoli titulků a můžu říct, že Mio, můj Mio je univerzálně srozumitelný. Jenže já jsem takový blázen, co poslouchá jazyky, kterým nerozumí, pořád. Počáteční psycho-zjevení vousatého mudrce v parku mi dost utkvělo v hlavě a skoro bych si sama přála něco takového zažít. (13.03.2010)

Kdybych si nepřečetl, že je autorkou předlohy Astrid Lindgrenová, tipoval bych možná Roalda Dahla, ošizeného filmaři o humor. Chlapec Bosse, vychovávaný tetou s návyky nacistické bachařky a strýcem, kterého jen tušíme v hloubi bytu, by klidně mohl být soukmenovcem Matildy nebo Jamese a neutěšená severská atmosféra nemá daleko k Čarodějkám. Tak jako Dahlovy osamělé a těžce zkoušené děti, i Bosse uniká před realitou do fiktivního světa. Když je bělovousým zjevením v parku označen za ztraceného následníka trůnu jakési vybájené země a vyzván k návratu, vypadá to na začátek fantastické jízdy na způsob Nekonečného příběhu. Tento příběh je bohužel až překvapivě všední a přímočarý. Bosse například při výpravě za zlým rytířem potká několik postav a získá od nich kouzelné artefakty. Ale stane se tak bez jeho přičinění; nemusí splnit žádný úkol, dokázat svou validitu; bystrost nebo odvahu. Naopak se zdá, že je vše dávno připraveno jinými a tkadlena nebo kovář by dali kouzelný plášť nebo meč komukoli, kdo by si o ně řekl. Tolik vzpomínaná temná atmosféra (film je vizuálně opravdu pěkný a patina 80. let ho kupodivu dosud nepřetransformovala na bezděčnou komedii) může mít sotva kýžený účinek a navozovat tíseň z možného nebezpečí, když je cesta hlavního hrdiny tak úhledně vydlážděna. Nakonec mi Mio nejvíc připomíná dva filmy Václava Vorlíčka. Oba jsou mladší a nedivil bych se, kdyby šlo o přímou inspiraci. S Ptákem Ohnivákem má společný model dvou chlapců, kteří se vydávají na koni protnout kamenné srdce zlého černokněžníka a trochu i zachmuřenou výtvarnou stránku. Jak víme, Pták Ohnivák se nepovedl a Mio zůstává lepší o dvě třídy. Zato Král sokolů už měl navíc právě ty kvality, které Mio postrádá. Hlavní hrdina byl osobitější a pro dosažení cíle musel leccos podstoupit. Mám podezření, že v literární předloze měl asi fiktivní svět víc vazeb na bezútěšnou realitu a Bosse/Mio ve vysněném světě účtuje s tím skutečným. Řekněme že zlý Kato (Christopher Lee ve víceméně epizodní, ale působivé roli) symbolizuje tu nemilosrdnou tetu, Bosseho nejlepší kamarád (disciplinovaný malý Christian Bale) je i zde jeho pobočníkem a otec, dobrácký král s účesem Stanislava Hložka, mu dodává pocit rodinného zázemí, které mu v realitě chybí a zde mu umožní jednat odvážněji. V knize je pravděpodobně takových spojnic víc a scény, které zde probíhají podivně hladce nebo se zdají být přímo banální, mají v předloze zřejmě hlubší smysl. Aspoň doufám. 60% (26.08.2010)

Svět severských pohádek - i těch umělých - je ve srovnání s těmi našimi poněkud přímočařejší a a jednobarevnější. Rozmanitost tohoto druhu je, zdá se, rozmanitostí bílých nocí a krátkých dnů, které jsou pro skandinávské země tak charakteristické. Drsné přírodě odpovídají i drsné charaktery. Zhruba tak lze popsat zdánlivě jednoduchý děj příběhu strádajícího chlapce, který posléze nachází ú těchu u svého nadpřirozeného královského otce. Jednoduchost charakterů hlavních postav je za těchto okolností nabíledni. Poetická atmosféra, zřejmě vliv ženské spisovatelské ruky Lindgrenové, však nemizí ani za těchto okolností a pohádka stále zůstává pohádkou. Chápeme-li pohádkový děj jako metaforu vývoje chlapcovy povahy a sebedůvěry, porozumíme Miovi bezpochyby ještě více. Ve spojení s dobrými triky - filmové řemeslo se bude vyvíjet i nadále a jakékoli hodnocení této části tohoto řemesla bude za těchto okolností vždy nutně na písku - tak vznikla působivá ne fantazy (fantastika), ale - opakuji - skutečná silná pohádka, srozumitelná a působivá jak pro děti, tak pro dospělé i daleko mimo svou mateřskou zemi. Netypická koprodukce, stojící v jejím pozadí, byla protentokrát mimořádně úspěšnou. (26.12.2010)

Létání galaxií na vousech, zouvání bot na novinách a geografické názvy nejčastěji obsahující přídavná jména jako "Temný" či "Mrtvý" - to mně utkvělo v paměti z této koprodukční fantasy od slavné spisovatelky Astrid Lindgrenové. Film jako takový však moc dobře nefunguje, ale Christopher Lee jako zlý Kato aspoň trochu film zachraňuje. (29.12.2010)