Satanské tango

Nejdříve bych rád podotkl, že dílo Bély Tarra mi před projekcí Satanského tanga nebylo úplně neznámé. Částečně jsem proto věděl, do čeho jdu a co mám od filmu takového rozsahu očekávat. Přesto jsem se v určitých momentech nestačil divit, co to na mě Tarr zase upekl. Jeho specifický styl odkazující na dílo Andreje Tarkovského a Miklóse Jancsóa jsem poprvé odhalil u filmu Zatracení a byl jsem jím přinejmenším fascinován. Extrémně dlouhé a z velké části statické záběry - znaky, podle nichž Tarrův styl bezpečně poznáme. S kameramanem Gáborem Medvigym, který pro Tarra nasnímal dohromady tři filmy (spolu se Zatracením a Satanským tangem ještě Werckmeisterovy harmonie, které dohromady tvoří volnou trilogii), vytvořil Tarr natolik solitérský styl, jenž v současné produkci téměř nemá obdoby. Převrací filmovou řeč naruby. Satanské tango konstruované jako onen známý tanec, rozděleno do několika částí a kapitol. Ty se několikrát překrývají, jsou prezentovány z perspektiv více postav, proto můžeme vidět tu "samou" scénu z pohledu někoho jiného. Film se odehrává během dvou deštivých odpolední na maďarském venkově a popisuje situaci v jednom zemědělském družstvu. Příběh ale nemá primární funkci narace, tu přebírá právě onen zčásti přiblížený styl. Sám Tarr říká, že děj není podstatný, vše bylo vyčerpáno příběhem Kaina a Ábela, ostatní jsou již jen variace na toto téma. Není proto důležité, co se v Tarrových filmech odehrává, ale jakým způsobem je to natočeno. Nechte se proto unášet démonicky dlouhými a vizuálně podmanivými záběry, ponořte se do tohoto výjimečného Díla. Čas se zastaví a vy ho budete vnímat v úplně jiných dimenzích. (06.07.2007)

Nemám ve zvyku se nějak rozplývat nad dlouhatánskými záběry, ale tady jsou některé skutečně okouzlující. A k tomu celkem monotónní, ale o to opojnější hudba. Do těch opileckých tanečních scén jsem se zamilovala, to je jasný, ale nevěřila bych, jak se vžiju do situací, jako bylo nalévání polévky nebo několik ještě větších "nic". Hodně rozvláááčné, ale pěkné. (25.03.2007)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)

Kvalitní děj Satanského tanga je druhořadý, hlavní je použitý filmový jazyk Bély Tarra a k němu zvolená hudba. Film je složený z nádherných kompozic delších, magicky čistých, obrazově dlouhých záběrů, u kterých jsem byl uchvácen jejich krásou. Tak silně atmosféricky působivý film lze nalézt jen velmi zřídka. [9,5/10] (Mafilm, Vega Film, Von Vietinghoff) (450 min. čb. /// Produkce: György Fehér, Ruth Waldburger, Joachim von Vietinghoff /// Scénář: Béla Tarr podle románu Lászlóa Krasznahorkaiho /// Kamera: Gábor Medvigy /// Hudba: Mihály Víg) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (21.01.2012)

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... (14.12.2016)