Satanské tango

"Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ____________ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě. Inu, dle týhle logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před kterým není šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž – akorát v řádu hodin, což samozřejmě není jediný superlativum. Béla Tarr, nesmrtelná ikona nové vlny maďarského neo-formalismu zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí tango se samotným Satanem. Jenže jednoduchá kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž prim tohoto kolosu tkví v bezútěšným existenciálním příběhu, který divákům vnucuje velmi nepříjemný a krutý poznání: na lidském osudu není nic vznešeného, ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným tvůrčím gestem a manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce 1994, kdy povídkové krimi Pulp Fiction Quentina Tarantina definovalo filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je víc než jasná: takhle má vypadat autorský film, který promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky pomyslné trilogie Zatracení (nihilistický portrét o lidské bezútěšnosti) a Werckmeisterovy harmonie (sociální balada o disharmonii lidství) analyzovaly své dané téma "okrajově" - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do týhle existenciální žumpy po hlavě........ Béla Tarr vždy na danou problematiku nahlížel z diametrálně odlišný perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu filmových básníků Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypů kinematografie různorodost, jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - a to se mu povedlo na výbornou. Zvěsti totiž nelhaly, protože Satanské tango je skutečně monumentální metafyzické veledílo, které je ve své tvůrčí podstatě atektonickou mozaikou plnou tíživých záběrů, které se odehrávají v deprimujícím deštivém surreálném bezčasí, jejichž kompozici lze rozdělit na 12 odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde tak inovativně využil svůj jedinečný talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf, který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději........ Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ. Touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo jiný. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor diváků, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Snímek až observační metodou rámuje krátký úsek ze života obyvatel jedné vesnice v rádoby atemporálním bezčasí, kde neexistuje čas. Tarr však ohýbá filmový čas do takových extrémů, že sám divák nemá sebemenší ponětí o subjektivním či reálném čase. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv vliv - jedná se spíš o paralelní sled letmo souvisejících scén s hlemýždím tempem - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo a nikterak nenudí. Nelze taky ani vyvracet fakt, že děj je jakýmsi pásmem hypnotických vizuálních skladeb vyprávěných skrze sofistikované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje ignorací samotné kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani nerozvíjí děj, a namísto toho dalších 6 hodin bez sebemenších kompromisů bezcitně moří diváka touhle depresivní reflexí o nechuti ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, který umocňuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně a neodmyslitelně souvisí. Snímku zejména nelze opomenout jakýsi modus operandi velice atypického pojetí realismu – ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni (ne)herci skutečně opilí, budiž důkazem...... Děj taky disponuje elementem nejednoznačného střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již sociálních, ideologických či čistě abstraktních. Další z mnoha aspektů je excelentní využití syndromu melancholie a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro náturu Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí pečlivá práce s precizní hrou světel a stínů či celkové estetické rámování jednotlivých kompozičních prvků černobílé mizanscény - z hlediska řemesla prostě nejde nic vytknout...... Satanské tango je taky zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky čitelných subjektů filmový teorie. Nutno podotknout, že značný zastoupení zde mají filozofické teze strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně, kde každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce: čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím víc je ona specifická pachuť ještě víc hořká. Divák posléze musí sám najít onu intertextualitu a následně vyčíst její materii skrytou mezi řádky – kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je proto naprosto neuvěřitelný, jak Tarr vždy mistrovsky dokáže zobrazit zcela triviální a zdlouhavé každodenní okamžiky i obyčeje běžného života zcela beze střihu - a to bez příkras...... A já už nemám další slova, která by dokázala popsat, jakou emocionální díru ve mně Satanské tango vlastně zanechalo a následně tak vytvořilo pustý vakuum. Jakožto cinefil jsem se však rochnil v nepopsatelný filmový euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledným resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální tryznou, lyricky temnou a přesto překrásnou noční můrou, ale především pak esteticky opojný artový opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aspoň jednou za život. Co jsem ani v těch nejdivočejších snech neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou: o to víc si nyní uvědomuju, co filmy dokáží vyjádřit, jaký emoční impakt mohou na diváka mít, jakou myšlenku a poselství v podstatě mohou nést - že film je nejhodnotnějším uměleckým pilířem reflexe života.... Zkrátka, Satanské tango je ryzí zhmotnění umělecké vize, která nestojí za pouhou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnějšího kalibru - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamu. Tohle je totiž FILM s velkým F ve svý nejčistší podobě...... VERDIKT? Redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinná četba pro všechny cinefily.... Silně alegorický až hypnotický veledílo o dekonstrukci času, který vás emočně vyždíme jak kus hadru. Vyčerpávající, nadpozemský zážitek. Bezpochyby nejlepší díl z pomyslné trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných filmových sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. Nemám slov. Čas je obsese. (26.04.2020) (méně) (více)

Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího ´´ promítání´´ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý. Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem. Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran) Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se ´´ nic neděje´´. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají. Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i ´´ těsně ´´ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil. (24.01.2021) (méně) (více)