Satanské tango

To bol hrozný zážitok. Nevšimol som si, že film trvá sedem hodín. Sedem hodín, a nejde o indický, ale o maďarský film. Ale ja nemám sedem hodín, aby som pozeral na nevľúdne prostredie, v ktorom stále prší a je tam samé blato, na nepríjemných ľudí, ktorí riešia problémy s deľbou nejakého lupu. Vydržal som to pozerať asi hodinu a potom som s využitím  rýchloposunu iba sondoval, či sa neobjaví niečo, čo by ma zaujalo. Neobjavilo sa nič, pršalo stále a ja som to zhnusený vypol. Absolútne sa nechcem zaoberať tým, čo na filme videli a hodnotili ostatní, prekvapilo ma, že film bol zaradený medzi tie, ktoré by mal človek vidieť, než umrie. Tak som ho videl. V rozsahu, ktorý pokladám za únosný pre mňa. (21.01.2022)

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... (14.12.2016)

Ach, Beckett, Kafka, Nietzsche a vše další – celá evropská kultura jako by se smrštila do obrazu maďarského venkova, a v tom je nepřekročitelná velikost Tarra: totiž, že divák skrz jeho obrazy vyvolávající totální perceptivní identifikaci (tedy úplné vtažení diváka do nazíraného předmětu skrze dokonalý cit pro skloubení vizuálního pole a atmosféry, kterou vyzařuje) plně propojí každý jeden detail maďarské reality s všeevropskou výpovědí. Kamera dokonale maďarsky pomalu plyne jako proud v Dunaji a přesto sledujeme beckettovské drama o nesmyslném čekání na spásu, kafkovské o nic méně anti-hluboké drama o podřízenosti člověka o nic méně nesmyslné vůli a oku Moci, jež si v nároku vše kontrolovat vykonává akt všeobecného překroucení všeho do své pitomé logiky a konečně nietzscheovské drama o záblesku ega, které nechce být ničím spoutáno, a přesto vždy končí jako nepatrný záblesk mezi tmou a světlem – mezi černou a bílou černobílé kamery. (14.05.2019)

Myslím si, že sa po všetkých stránkach jedná o najvýznamnejšie filmové dielo 20. storočia. Béla Tarr si holduje v nepeknom počasí a užíva si rozpad hodnôt u svojich postáv. Tie sa pomaly, ale isto blížia úpadku a pritom si neuvedomujú hlúposť svojich snažení, alebo prázdnosť svojich hodnotových rebríčkov. Medigyho kamera je zase raz úžasná. Počas 7 hodín krásne pláva priestorom a či už sa jedná o interiér krčmy, alebo exteriér šíreho poľa uprostred dažďa, zanecháva takmer nezabudnuteľnú atmosféru. Tarr ma vtiahol do deja a nepustil až do konca. Čoho som sa úprimne sa priznám aj bál. Predsa len 7 hodín je dosť. Ale spôsob akým nazeral na svoje postavy a spôsob akým prezentoval až transcedentné myšlienky skrze zase raz dokonalú hudbu Mihályho Víga, mi nedovolí ako hovoriť len v superlatívoch. Krasznahorkai a Tarr rozhodne patria k najvýraznejšej autorskej dvojici a som veľmi rád, že som mal možnosť vidieť tento opus. Hlavne preto, lebo po strašných horkách, ktoré ma systematicky ničili posledných pár dní, som po dopozeraní vyšiel von a čuduj sa svete vonku pršalo. A kapitola o narušenej dievčine, ktorá týra mačku a nakoniec spácha samovraždu sa stala pre mňa asi najsilnejšou kapitolou celého filmu. (15.08.2015)

Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. (17.09.2010)