Dům na Ořechovce

Možná, že ve filmu někteří uvidí opět téma zapšklý zástupce buržoazie vs. mladý budovatel. Já tento názor nesdílím. Přestože řada filmů za minulé éry nesla mnohdy silný ideologický podtext, tak si nemyslím, že je ho nutné za každou cenu hledat úplně ve všem. Naopak tento snímek je jí prakticky zcela prost, což nelze než ocenit. Jde tu hlavně o psychologický rozbor a sondu do soužití pana domácího a jeho podnájemníka a života některých osamělých, zestárlých a snad i trochu zahořklých lidí. Na jedné straně je zde mladý pár, který zoufale potřebuje jednu místnost navíc k bydlení a pro samé starosti s bytem a nevraživým panem domácím se mladé manželství začne málem rozpadat, na straně druhé starý pán, který se nechce vzdát svých sbírek a drží se zuby nehty svého rozpadajícího se domu a svých zvyků. Nápad zobrazit názory obou stran je dobrý, byť mohl být možná využit ještě lépe-s větším prostorem pro verzi pana Pivce. Ač to hned zkraje vypadá na sobectví mladého lékaře, ukáže se později, že větší díl nepochopení a viny je na druhé straně. S postavou pana domácího lze však do jisté míry soucítit a částečně ji i chápat. Člověk, který si uvědomuje podzim svého života, možná i to, co mu v životě uniklo a již se nevrátí, včetně absence dětí, stáří své ženy, pocit vlastní nepotřebnosti. Z toho pramení lítost, nebo spíše sebelítost, a protože je snazší hněvat se na druhé než připustit si vlastní chyby a bolest, tak svůj vztek obrátí proti jedinému cizímu člověku na blízku, svému podnájemníkovi. Tento neopodstatněný hněv nechá růst a přerůst v utkvělou představu a téměř paranoiu, proti které je mladý lékař (dle mého názoru nijak zvlášť drzý a dosti trpělivý) bezmocný. K tomu lze přičíst zpočátku i vliv nesnášenlivé a sobecké tchýně pana domácího a je vymalováno. Přesto, nebo právě proto, je to postava veskrze smutná. Stejně jako jeho žena, která by pochopení a snahu o komunikaci s mladými manželi měla, ale je zakřiknutá a za ta léta zcela v područí svého muže a matky. A tak starý pár paradoxně zahodí možnost mít v domě někoho, kdo by jim mohl pomoci s údržbou domu a možná by se v budoucnu postaral též o ně, i budoucí přítomnost dětí, které by jim mohly nějakou radost do života vrátit. Místo toho lpí na chátrajícím domě, jediné připomínce jejich vlastního života a mládí a snad i někdejšího štěstí. Bohužel toto je v životě jev vcelku běžný, stejně jako je obvyklé, že se s postupujícím věkem stupňují některé lidské vlastnosti, často vidíme, že lidé hodní v mládí jsou k stáru ještě hodnější a důvěřivější, zatímco lidé v mládí sobečtí, či protivní a nesnášenliví bývají ve stáří ještě protivnější a nesnášenlivější. Vala hraje výborně, navíc mu to sluší jako málokdy. Jeho doktor je kultivovaný (v obleku na svatbě elegantní skoro jako jeho kapitán Exner, jen o něco mladší a štíhlejší) a oproštěný od jisté formy buranství, které obestírá jeho jiné, byť leckdy též kladné, role. Už po několikáté mi dokázal, že uměl zahrát širší škálu věcí než jen válečné hrdiny a mladé komunisty, pro kteréžto role je některými a priori nesnášen. Pan Pivec, někdejší elegán a rovněž milovník, jen o pár dekád dříve, a jeden z mých oblíbenců v Hotelu Modrá hvězda, onen ,, pán s figurou a porozuměním", zde hraje svého profesora vskutku výborně, ač má možná o něco méně prostoru než Vala. Jeho partnerka Marie Brožová je rovněž přesvědčivá. Pokud jde o Marii Tomášovou, hraje dobře, je krásná, živá, a k Valovu temperamentu se dle mého názoru hodí lépe než například poněkud mdlá Libuše Švormová v Jarním povětří či trochu neslaná, nemastná Renata Olárová v Žižkovské romanci. Pěkný, místy až tak nějak poetický film. Mikropříběh, který mi, ani nevím proč, připomněl zpočátku trochu Nerudovy Povídky malostranské. Možná nic světoborného, ale je to milé a já si tento snímek zařadím mezi své oblíbené filmy. A že je tam zmíněna bytová otázka, časté téma tehdejších filmů? V té době to byl problém (ostatně se samotným Valou ve vedlejší roli byly později natočeny dvě komedie na toto téma, Klícka a Sardinky aneb Život jedné rodinky), dlouho se čekalo, někdy roky, s byty se načerno kšeftovalo, na druhou stranu byla alespoň naděje na získání bytu a znám i lidi, kteří dostali byt od podniku a po pěti letech u něj jej dostali do osobního vlastnictví a mají ho dosud. V dnešní době, kdy garsonka v Praze nejde pod dva miliony, staré panelákové 2 plus 1 se pohybuje okolo čtyř a nové byty okolo osmi, takže si vlastní bydlení nemohou dovolit už ani páry s nadprůměrnými příjmy, je to problém stále. Důvody jsou možná trochu jiné, ale bytová otázka je zkrátka aktuální i po šedesáti letech. Malá poznámka na závěr, asistentem režie byl tehdy začínající Václav Vorlíček. (10.03.2019) (méně) (více)