Faunovo velmi pozdní odpoledne

Faun je sice karikatura, nicméně karikatura naprosto, ale skutečně úplně výstižná. Jako pro mnohé ostatní je pro mě castingovým hrdinou neopakovatelný Leoš Suchařípa, ale největší zásluhu na zlé moci snímku mají Krubachová s Chytilovou, jejichž libreto * neboť tohle nelze považovat za obyčejný scénář * je jako šňůra perel, jež by běžně invencí stačila rozetřpytit ne jeden, nýbrž tři velmi dobré filmy. To, jak si Suchařípa ohmatává vrásčité břicho a hořekuje „S tím jsem nepočítal”, nebo po explicitní kolizi s monstrózním hovnem spílá osudu, že „se to mohlo stát jen jemu, kterej je tak vybíravej” (a desítky dalších), nemá v českém filmu, nepočítáme-li ještě třeba „Vraždu Ing. Čerta”) obdoby. Nicméně právě tyhle skvělé ingredience by se bez zcela specifického režijního přístupu snadno rozplizly v to, co filmoví estéti nazývají nelichotivě komunální satirou. Chytilové koláž záběrů, sázející za sebe v rychlém sledu a víru „nesouvislé" obrazy jako podzimně zvadlé lopuchy a nešťastného figuranta Suchařípu, kterak převaluje své nevábné tělo po posteli pokryté ovčími kůžemi, ale sled situací představuje jako frenetickou, škodolibou poezii. Jedinou stížnost bych mám na adresu zvukařů. V mnoha momentech ne zrovna srozumitelné dialogy (a monology) bych normálně přičítal nekvalitnímu převodu na DVD, ale filmy Věry Chytilové jsou mi tímto neduhem (Panelstory je v tomto směru ještě příšernější) známé. Zbývá snad jen vyzvat nástupce, kterého Věra Chytilová ve světě současného filmu nemá, aby se pokusil natočit něco podobně nemilosrdného o ženě * od Trierovy Nymfomanky si slibuji mnohé, takovou legraci ale nikoliv. V dnešních nepatřičně korektních dobách se my zlí diváci dočkáme jen stěží. (24.09.2012)

Obstarožní včelička by ještě ráda nasávala nektar z mladičkého kvítí, ale barevné listí opustivší koruny stromů jí nemilosrdně připomíná, že se blíží čas tlení, sešlost se zamění se stářím a láska se stane marností a iluzí. Uvědomuje si, chudinka, že je vlastně trubec? Zavalitost, kulovitá hlava s velkýma složenýma očima, krátký sosák..., i popis by odpovídal.. Obvykle mě filmy Chytilové začnou někde od poloviny ztrácet, tady se to povedlo mnohem dřív a to především stereotypy ve formě i obsahu. Specifickými, ale pořád stereotypy.. „Jak nejlépe zničit člověka? Jak? Jak? Jak? Aha, už to vím.. Musíte mu vsugerovat, že ho milujete..“ U slova vsugerovat si představte, že to říká Leoš Suchařípa pod vlivem léků na uklidnění.. (28.11.2023)

Leoše já opravdu rád nemám, ale zde předvedl snad svůj životní výkon. Zajímavý český film, o beznadějném stárnoucím sukničkáři, jenž už je ale tak trochu mimo a v dnešním světě se již trošku ztrácí. Film o samotě a touze po lásce... Avšak neschopnosti jí opětovat. Nebýt vyloženě příšerných hereckých "výkonů" mladých slečen, bylo by to za čtyři. (01.03.2010)

Absolutně špičková komedie a absolutně špičkovým Leošem Suchařípou v absolutně špičkové režii, nic lepšího v tomto žánru jsem snad ani neviděl..."Ještě jsem nic neudělal, ještě nemám hotový to Maroko". "Ono zase neprší, takovej pěknej deštník a já si ho ani neužiju"... a skvělý Hálek "Cipísek blije, co mám dělat?" (03.03.2010)

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme... (13.03.2014)