Perličky na dně

Videl som iba prvé 4 poviedky, ale urobím výnimku a ohodnotím prvý krát aj film, ktorý som nevidel celý. Pokiaľ sa mi najviac páčila zrovna Schormova poviedka, tak je to znamená, že to nie je ako celok pre mňa to pravé. Každá poviedka má svoj zmysel, ale žiadna nie je natoľko vypointovaná, aby ma chytila za srdce. Nálepka česká nová vlna automaticky neznamená hlboký art, v tomto prípade sa jedná skôr o taký sympatický pokus urobiť niečo originálne a nebyť klasicky "čechíčkarský", ako sme zvyknutí z mnohých ďalších filmov. Nuž, niektoré dná sú tak hlboko, že perličky, ktoré tam ležia, iba vidím matne sa lesknúť, ale vybrať ich nedokážem. (12.09.2013)

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)

Vydařené spojení Hrabalových námětů a české režisérské elity. Díky autorovi působí Perličky konzistentně, zároveň však nese každá povídka rukopis svého autora. Již zde se ukázalo, že je to Menzel, kdo dokáže Hrabala převést do filmu s nadhledem a nejsdílněji pro široké publikum. Jan Němec však svým příspěvkem nijak nezaostává. Jeho kraťas je možná nejpůsobivější z celého kompletu. Záběry starých mužů drmolících o svých pradávných úspěších se dotknou diváka mrazivou blízkostí konce. Ač jsou Podvodníci veselí, přeci jen nutí člověka přemýšlet o nepříjemných věcech, které tu vždy jsou a ze všech tvůrců jde Němec pravděpodobně nejhlouběji. U Schormova filemčku se divák mínrě zahřeje humornými dialogy, úžasným herectvím neherců a pitoreskními malbami, ale jako břitva působí syrová a temná varhanní hudba doprovázející mírně surealistické podobenství ilustrující běžný život inkriminovaného malíře, dokazující že ambice tohoto režiséra sahají do vod ryzího umění. Ani Chytilová nikterak nepolevuje a nekompromisně do Hrablovy povídky otiskuje to své, zároveň však nechvává nahlédnout i do tvroby malíře Boudníka. Automat Svět je tak pomylsným průnikem umění tří uměleckých osobností. Jirešova Romance je pak příjemnou hřejivou a zábavnou tečkou za Perličkami. Tento povídkový řetěz nemá slabšího článku, jeho jedinou nevýhodou je jeho základní koncepce. Přeci jen povídka, byť sebelepší, je-li samostaná nemá nikdy dostatečný prostor, aby dosáhla takového efektu jako román, respektive film. (27.09.2010)

Jako každý povídkový film i tenhle trpí nevyrovnaností jednotlivých částí. Vrcholem je pro mě povídka Jana Němce o dvou pánech na smrtelné posteli. Jediné co mě mrzí je, že do filmu nakonec nebylo zařazeno Passerovo Fádní odpoledne, které jediné přesně vystihovalo to, co jsem od Perliček čekal. Smrt pana Baltazara- 70%, Podvodníci- 80%, Dům Radosti- 50%, Automat svět- 55% a Romance- 75%. Průměr je tedy odpovídajících 66% a tedy silnější tři hvězdy. (30.09.2010)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)