Praha - neklidné srdce Evropy

Ne nadarmo je tento dokument považován za nejlepší z cyklu. Tolik znaků typických pro Chytilovou, a přesto z filmu nejde cítit až tolik, jelikož se tentokrát nevěnujeme lidem a ženám, ale městu. Nádherné vyznání, netypicky udělaný dokument. Skvělá kamera, nápadité postupy, obrazové metafory... Kdybyste snímek neviděli a přemýšleli nad tím, jakým stylem je udělán, museli byste si myslet, že vzniknul neuvěřitelný mišmaš bez hlavy a paty. Ale ono ne. Funguje to až překvapivě dobře. Praha - neklidné srdce Evropy má v sobě cosi tajemného a poutavého a nenudí ani chvilku. (01.10.2013)

Nejzářnější příklad "absolutního filmu," povýšený sugestivním Macháčkovým komentářem a Fišárkovým fantasmagorickým střihem. Z rádoby rutinního dokumentu, původně koncipovaného pro italskou televizi v rámci cyklu "Evropská města," dokázala Věra Chytilová vytvořit komplexní audiovizuální esej o Praze, jejím historickém významu i nevyjevených pravdách, běžně skrytých pod závojem společenského soužití. Chytilová měla jako tvůrce tu úžasnou vlastnost, že svou ze široka pojatou reflexi stavu věcí (věčné kladení si otázky "pRRRoč?"), dokázala (povětšinou) prodat divákům s takovou intenzitou, že její dílo nelze ignorovat. "A smrt je zlo, seznali Bohové. Však kdyby byla krásná, též by umírali." (Sapfo z Lesbu) (29.04.2024)

Dokument z rádu "iných". Rýchle strihy, obrazové seky a zrýchlený pohyb miestami pripomenuli Panelstory. Ako Ariadnina niť sa dokumentom tiahne apel na potrebu kontinuity vedomia dejín. Keby som len sakra vedel, že čo to - okrem pateticky prednesenej frázy - vlastne obnáša. Asi, že históriu je dobré poznať, Ach, aha, naozaj? No to by som veru nebol vedel. Pohľad na Prahu rôznych období ako neustále prelínanie obrazov súčasnosti a minulusti, inscenovaných scén. záberov z filmov a divadelných predstavení. História sťaby komédia, dráma, tragédia i fraška. Dejinná hra. Pateticko-filozofická oslava mesta storočiami plnými krvi, zlyhaní, pádov, ale aj vzletov. Osvietensko-mozartovsky napudrovaná avantgarda. Kudrlinky obrazu a hudby tlmené vznešeným sprievodným slovom vytvárajú obraz Prahy, ako štatistu dejín, pomedzi ktorého telo sa hekticky preháňajú ľudia, vozy, pozostalosti. (19.10.2012)

Mám ráda Prahu. Mám ráda výtvarné umění. To měla ráda i paní režisérka. Na filmu je to dostatečně patrné. Ale přiznám se, že sledování dokumentu s multifokálními brýlemi bylo poněkud obtížné. Švenk kamerou byl často tak rychlý, že mě po chvíli začaly bolet oči. Nicméně působivé. Ocenila jsem prolínání současnosti s historickými záběry i starými dokumenty. Pan Malíř se asi dost naběhal. :o) Ale výsledek za to rozhodně stojí. (14.03.2014)

Pocta Praze, její historii, jež byla historií celé republiky a také kráse. Nekompromisně osobitá režie. Přesně tak, jak jsme u paní Chytilové zvyklí. "Všude kudy chodíme, šlapeme po dějinách". Dějiny nelehké, kruté a zlé. Naprosto výborné, chvílemi až biblické filosofování pana Macháčka, stejně tak fantaskní hudba Michaela Kocába, dolaďují tento dokument do dokonalosti experimentální a bezesporu i undergroundové formy. Pojď se projít po Praze s doprovodem Věry Chytilové. (18.10.2012)