Praha - neklidné srdce Evropy

Pocta Praze, její historii, jež byla historií celé republiky a také kráse. Nekompromisně osobitá režie. Přesně tak, jak jsme u paní Chytilové zvyklí. "Všude kudy chodíme, šlapeme po dějinách". Dějiny nelehké, kruté a zlé. Naprosto výborné, chvílemi až biblické filosofování pana Macháčka, stejně tak fantaskní hudba Michaela Kocába, dolaďují tento dokument do dokonalosti experimentální a bezesporu i undergroundové formy. Pojď se projít po Praze s doprovodem Věry Chytilové. (18.10.2012)

Mám ráda Prahu. Mám ráda výtvarné umění. To měla ráda i paní režisérka. Na filmu je to dostatečně patrné. Ale přiznám se, že sledování dokumentu s multifokálními brýlemi bylo poněkud obtížné. Švenk kamerou byl často tak rychlý, že mě po chvíli začaly bolet oči. Nicméně působivé. Ocenila jsem prolínání současnosti s historickými záběry i starými dokumenty. Pan Malíř se asi dost naběhal. :o) Ale výsledek za to rozhodně stojí. (14.03.2014)

Nebýt Chytilové experimentální formy, byl by to přesně ten film, který celou stopáž opakuje jednu stejnou myšlenku a který je svou snahou být co nejvíc monumentální až přehnaný. Takhle se mi líbilo zpracování historie Prahy i její současnost v rytmu tepu srdce, jindy rychlého, jindy pomalejšího, jelikož je zrovna "klid". Je to chytré, je to promyšlené a když už to vypadá, že se vyčerpalo i to, přijde geniální část se spartakiádou s hudbou Pražského výběru. Jen poselství z toho plynoucí je takové nedostatečné a až moc se vzhlížející v sobě. Btw, zajímalo by mě, jestli ta oslavná část s Husity byla na popud režimu, nebo ji tam chtěla sama Chytilová... Slabé 4* (30.04.2024)

Než si zpočátku divák zvykne na způsob, jakým je dokument koncipován, je to trochu psycho. Postupně však začíná být fascinován velmi výrazným stylem snímku; experimentování s kamerou a střihem se tu rozhodně nikdo nebojí a po technické stránce lze film snad jen a pouze chválit (za nejsilnější považuju sekvenci se spartakiádou). S úvodním označením „psycho“ se tak dostávám k dynamičnosti, velmi rychlému tempu a přítomnosti neustálého pohybu (pomáhá tomu i časté používání časosběrného natáčení). Kdybych měl říct, čím vlastně dokument je, označil bych ho jako Prahu v obrazech (historických i současných), k čemuž přispívá i zdařilý nápad použít nažloutlé ukázky jakožto retrospektivní svědectví o podobě a životě Prahy, podobně je tomu tak i v případě vystřižených pasáží z novějších filmů a divadelních her (ty ovšem nejsou tak zajímavé) a především záběrů ze současnosti. Téma samo o sobě je hudba. Ta je v tomto snímku opravdu velmi proměnlivá, vystřídá se v ní spousta různých žánrů a dost na mě zapůsobila (s nápadem spojit Hospodine, pomyluj ny s uřvaným Hitlerem, se člověk nesetkává každý den). Vytkl bych naopak přítomnost pochybných, zmalovaných a namóděných ženských, a také komentář, který měl zřejmě divákovi předat myšlenky hodné přesahu, ale často spíš upadával do patosu. Každopádně silné 4*, z hlediska stylu velmi dobře a nápaditě natočený dokument. (02.12.2013)

Bavila ma vtedajšia Praha podľa Chytilovej; kabarety, koncerty, divadlá, rýchly život v uliciach, mladé baby a Vilém Čok. A ešte ten megacool záver so spartakiádou. Pri tých hradoch a stredoveku som, naopak, nedokázal udržať pozornosť. Na naše končiny 80.tych rokov je to ale celé neuveriteľne progresívne, takže zaukruhľujem dohora, aj keď pravdupovediac, som si to dokázal užiť iba z polovice. (22.05.2020)