Návrat
-
Vozvraščenije
-
Vozvrashcheniye
(Rusko) -
Возвращение
(Rusko) -
Vozvrashchenie
(Rusko) -
Návrat
-
Return, The
Drama / Mysteriózní / Thriller
Rusko, 2003, 105 min
V kinech
od:
Satan
Překrásný film, který dokazuje, jak se z minima dokáže vytěžit to největší možné maximum. Nádherně zkomponovaný obraz, minimalistická hudba a herecký koncert ústředního tria. Určitě jeden z nejlepších ruských filmů současnosti, příkladné komorní drama s jedním hodně velkým tajemstvím: otcem a vytříbeným scénářem jakožto hnacím motorem celého snímku.(16.1.2007)
francis
Těžko psát o takovémhle filmu. Je to extratřída po všech stránkách, navíc vůbec není předvídatelný, kašle na filmová schémata a nenutí divákovi nesmyslné berličky. Navíc je krásně natočený, působivý a hluboký. Je velmi záhodno Návrat vidět... Nejlépe na velkém plátně či pořádné obrazovce, skvěle komponované dlouhé záběry za to opravdu stojí.(16.1.2007)
Tomco
o tom, ze rusi to s filmom vedia som nikdy nepochyboval.navrat je toho svetlym prikladom..film, ktory vas po cely cas nuti rozmyslat nad tym, aka vie byt realita nevyspitatelna..strateny otec o ktorom absloutne nic nevieme sa zrazu zjavi a behom par dni naprava zanedbane..hm, krasny namet, vyborne napointovany, smutny a kruty..vyborna detska ustredna dvojica..nechapem, ze zahrali, ako ostrielani harcovnici..velmi pekny film.(13.4.2007)
baribal
V jednoduchosti je krása. Od Zvjaginceva jsem viděl zatím dva filmy (Leviatan a právě Návrat) a on opravdu umí točit tiché filmy, kdy vás zasahují tragické lidské osudy. Neřadil bych film mezi mysteriozní, mě samotného to dost zmátlo, ale nezklamalo. Jsem spokojen naprosto se vším, ale k dokonalosti my tu něco chybí a nedokážu říct přesně co.. třeba to druhé shlédnutí objeví.(4.4.2015)
Lavran
Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být.(6.5.2011)