U pěti veverek

Jedna z těch opravdu velmi povedených válečných komedií se všemi prvky, které na těchto filmech jejich příznivci mají rádi. Báječný Plachta v roli sice ušlápnutého, ale spravedlivého a na konec také rázného pana domácího, Jan Pivec s Ladislavem Peškem v roli pro ně zcela typických mladých umělců, kteří mají do kapsy daleko, ale zato mají dobré srdce, a Jaroslav Marvan ve vedlejší roli zcela obyčejného, ale dobráckého vedoucího vinárny. Především první polovina filmu je neskutečně vtipná, Plachta co slovo to perla, Pivec s Peškem si skvěle nahrávají a především společné scény těchto tří jsou výtečné. Pak film trochu zvážní, aby ke konci zase (jako obvykle v těchto komediích) vše dobře dopadlo, zlo bylo vytrestáno a dobro mělo zelenou. Skvělá komedie, která je neprávem opomíjena. Hudba: Josef Stelibský (17.09.2011)

Lehká úsměvná komedie o světě, kde nakonec všechno dobře dopadne, jelikož starý dobrý trouba Plachta potře zlou povahu své ženy. Primitivní (ale účinný!) scénář, kořeněný Peškem a Pivcem v roli rozevlátých intelektuálů, namíchává výborný koktejl pro nedělní odpoledne "pro pamětníky". Vše je v prvním plánu jasné, zápletky se velmi brzy rozpletou, překvapení se nekonají, přesto nostalgie první republiky pohřbí všechny pochyby a výtky, a do duše se vplíží klid. A to především od filmů tohoto druhu očekávám. Moc se mi líbil, pohádka jak má být. (17.04.2011)

Doba byla nanejvýš nevlídná, nelaskavá, plná obav a nejistoty z věcí příštích. A protože, jak známo, není radno dráždit hada bosou nohou, uchýlil se režisér Cikán opět do bezpečného zákulisí staropražských ulic a uliček. Příběh jedné malé vzpoury je pozoruhodný především zásluhou vynikajícího Jindřicha Plachty, jehož noblesní portrét dobráckého domácího pána od pěti veverek je takřka příkladnou studií lidského porozumění, vzácným exemplářem člověka s dobrým, čistým srdcem a ušlechtilou duší. Po jeho boku se objevuje jak kohorta zavedených komediálních herců v čele s rozkošnou dvojicí živořivších malířů v osobité interpretaci Ladislava Peška a Jana Pivce, tak, poněkud překvapivě, také Míla Pačová, jedna z prvních dam naší první scény, která si roli panovačné satorie, jak vidno, náležitě vychutnala. Příjemný, lehce nostalgický film popisující zaniklé mydlářské řemeslo, ryzí charaktery, opravdová přátelství i malebná zákoutí malostranských střech je pro nás, nadšené obdivovatele, nadmíru poučným a libým zastavením v proudu času. A to věru není málo. (04.10.2008)

„Uctivá poklona pane domácí, prosím, račte se posadit.“ - „Děkuji, jenom jestli nevytrhuju…?“ - „Nás už nemůžete vytrhnout, pane…“ Dvojice malířů, kteří nemají dostatek peněz nejen na malířské potřeby, ale také jídlo a hlavně nájem, už mohou spoléhat jen na hodného pana domácího, ale ten to musí zaonačit tak, aby jeho žena nic nepoznala…A fúrie Filoména je až překvapivě zlá, zákeřná a protivná kreatura. Míla Pačová se na ní vyřádila, ovšem její postava nedojde té proměny, kterou by člověk očekával (a je to spíš ke škodě). Naopak Plachtův dobrák se svou typickou aurou nakonec trochu překvapí a film se o něj může (jako již klasicky) opřít. Fajn byli i výše zmínění malíři Peška a Pivce. Tolik k postavám, ale bohužel i obecně ke kladům. Humoru je tu totiž povážlivě málo, jen sem tam nějaký frk, člověk se spíš usmívá, než že by se od srdce opravdu zasmál. Naopak naivity (ano, myslím tím ve srovnání s další dobovou produkcí) tu je na můj vkus až dost. Vidím to na lepší průměr. „Mistře, nemá ta ruka šest prstů?“ - „Puntičkáři!“ (04.08.2019)

Já ty starý český filmy nějak nemusím, ale v tomto případě jsem byl příjemně překvapen. Sešla se zde plejáda herců, výjimečně nepřehrávající a až na pár bolístek čb filmů (patos a naivita), jsem byl vcelku spokojen a v neposlední řadě i překvapen, že lidé před 60-70 lety řešili stejné problémy jako nyní. Vyzdvihnout musím i na čb film výjimečně kvalitní scénář. (26.10.2009)