Paříž, Texas

Ačkoli Travis první téměř půlhodinu nepromluví, krůček po krůčku si skládáme obrázek rozpadu jedné rodiny, a především odcizení ústřední páru. Travis totiž nedokázal žít nejen se svou výrazně mladší manželkou Jane (s tváří mladé Nastassji Kinski), ale i se sebou samým. Pustá a vyschlá texaská poušť trefně odráží jeho nitro, pro spokojený život tak nevhodně uzpůsobené. Takhle se však nedá žít věčně, a tak se Travis za pomoci bratra postupně vrací do civilizace, učí se oblékat, adekvátně chovat, a především se pokouší aspoň částečně slepit rozbité rodinné vztahy. Více zde. (16.08.2024)

Rád se přidružím k všeobecnému aplausu, i když si myslím, že tohle není nejlepší Wenders. Ani Ry Cooder – kéž by skládal i hudbu k těm výborným němým filmům, abychom nemuseli poslouchat všechny ty prefabrikovaná klavírní puzzle. Vlastně i film měl podobný charakter: Co režisér (jak mu to podával scénárista) vzal do ruky, to hned strčil na správné místo. Nedal nám žádnou šanci, abychom mu mohli poradit, nebo si alespoň říct: "Hele, támhle to patří!". A také nikomu neříkejte, že máte ženu z Paříže – a pak: Jindřichův Hradec, Česká republika. (21.09.2016)

Zarostlý muž v červené kšiltovce se vynoří z vyprahlé pouště. Kde se tam vzal? Odkud přišel? A kam míří? Wim Wenders postupně odkrývá vrstvy tajuplné skládačky v poutavém rodinném dramatu o hledání sebe sama, který i při takřka 2,5 hodinové délce baví a překvapuje. Barevná symbolika, pohlcující hudba, naprosto úchvatná kamera, prvotřídní herecké výkony v čele s naprosto přesně obsazeným Harrym Deanem Stantonem. A Nastassja Kinski. Na tomhle snímku je hodně co obdivovat. Velké plátno se zde rovná velké přidané hodnotě. [KVIFF 2024] (06.07.2024)

Ne každý film, kterému dám 5*, mě připraví o řeč. Paříž, Texas mě připravil i o myšlenky na cokoli jiného a to na velmi dlouhou dobu. Nemám vhodná slova, ale přesáhl to, čemu říkám film o lásce. O lásce, která sahá až za zdravý rozum, za bolest, za zřeknutí se jí samé..... A pak přišla chvíle, kdy se tváře muže a ženy překryjí ve skle, když se zvednou stavidla zadržovaných pocitů, a zasáhla mě do hloubi duše. (26.08.2006)

(Varování, jelikož komentář je výhradně drobným zabrbláním věčně nespokojeného starého mrzouta, tak je to v podstatě jeden velký SPOILER). Je to ironie, že film, co po většinu času spíše mlčí než mluví, v závěru srazí na kolena banálnosti příliš mnoho slov. Ukončit to po monologu Travise, kdy poodkryje roušku tajemna zahalujícího předchozí děj, dokázal bych v pohnutí nad jejich osudem odpustit snímku i určitě zbytečné drobnosti, co mi i tak silný požitek lehce kalily. Avšak následná melodramatičnost proslovu Jane a zbytečně doslovné setkání celou sílu závěru zbortí a místo krásného smutku zanechá pocit uplakanosti vystřižené ze slabé harlequinky. A to je škoda, Wime, převeliká škoda... (02.05.2014)