Před soumrakem

Když mě před dvěma dny totálně odzbrojil film Před úsvitem, neměla jsem ani tušení, jakým způsobem mě smete jeho druhý díl. Teď nejsem schopná ani napsat nějaký smysluplný komentář, Richard Linklater natočil filmovou lahůdku, ještě nikdy jsem se tak v nějakých postavách neviděla, ale tak moc až mě to děsí, zatímco v prvním filmu byly postavy stále plné ideálu a nadšení, o devět let později se setkali jiní lidé, potlučení životem a hned několika věcí, které jsou zde řečeny, se děsně bojím. Všudypřítomná otázka: "Co kdyby?", nestačila by jim ke štěstí třeba jen pouhá maličkost? Co kdyby si tenkrát před devíti lety vyměnili telefonní čísla? Bylo by vše jinak? Člověk však ne vždy jedná podle toho, co cítí, ale je svázán rozumem a různými předsudky. Otázky "Co kdyby?" se člověk nikdy nezbaví. Za celý 80 minutový rozhovor mi film dokázal několikrát zlomit srdce a zase ho dát zpět dohromady. Ten scénář je neskutečný, to psal člověk, který si něčím prošel a snaží se lidem něco dát. Proč miluji filmy? Protože jednou za pár let narazím na přesně takovýto film, který vám dá facku, a vy máte pocit, že zítra musíte vstát s trochu jiným pohledem na život. A ten závěr filmu už žádný komentář nepotřebuje. 100% (27.01.2013)

Zatímco první díl je tak trochu naivní a lehce nedotažený, dvojka je naprosto dokonalou reflexí „vztahu po vztahu“, dalším krůčkem na cestě životem, ve kterém se dvojice sympatických protagonistů s naprostou nenuceností věnuje životním pravdám prostřednictvím vlastních reakcí. Ten film je očividná zkušenost, jehož rafinovanost dokonale podtrhuje otevřený konec. Kdyby se tvůrci tu rošádu myšlenek a pocitů snažili nějak zafinišovat, naprosto by zabili to kouzlo neurčitého. Takhle to má tečku, na kterou se nezapomíná. „Já vím“… (07.07.2008)

„Před úsvitem“ .... to byl nezávazný dialog náhodného setkání. „Před soumrakem“ je pokračování nedokončeného rozhovoru, tentokrát zatíženého i vzpomínkami, zklamáním, smutky. Ale třeba je to i obyčejné povídaní např. o astrologii „Ty jsi štír, já jsem střelec, to se sneseme“. Navíc, jako bonus krásná Paříž. Nádherný film o setkávání a míjení.„Když jsi mladý, tak zkrátka věříš......že najdeš spoustu lidí se kterými se spojíš. Později zjistíš, že to se stává jen zřídka.“ (01.07.2005)

Na první pohled možná stejně o ničem upovídané, jako první díl, je tu ovšem pro mě jeden zásadní rozdíl. Dialogy mají přímou dramatickou návaznost na něco, co se stalo a co divák může tušit, navíc potenciál je i v desetileté odluce a vývoji obou charakterů. To jim samo o sobě dává skutečnou funkčnost v i rámci filmu. Když jeden dělá totéž, nemusí to být vždy totéž. (12.02.2007)

Pořád to funguje! Linklater pracuje s tím samým materiálem a přitom se nevykrádá, opět má k dispozici jen dva výborně civilně hrající herce a scénář jednoho dlouhého dialogu. Ten pracuje dobře, dost možná i díky spolupráci obou herců, kteří si nejspíš upravovali své charaktery a repliky tak, aby se s nimi mohli víc ztotožnit. Hlavní změnou oproti prvnímu dílu jsou témata, které oba třicátníci probírají. Už to není ta mile nervózní konverzace, plná ideálů dvou mladých lidí; uběhlo devět let a Paříž už není tím, co pro ně byla Vídeň. Oba mají závazky, oba od první schůzky zažili spoustu věcí... ale něco přece přetrvalo. Opět moc pěkné (i když o poznání drsnější), ale ani napodruhé mě to nestrhlo, takže zůstávám u čtyř hvězd. Konec je ovšem ohromný! 80% Poznámka pod čarou: Takovéhle filmy se dají natočit i u nás, to mi neříkejte, že na to nemáme prachy... Tak proč je nikdo netoči?! (04.07.2006)