Crash

Tak tuhle "nádheru" jsem si koupila omylem v očekávání jiného filmu se stejným názvem. Přestože nemám žádná traumata z autohavárií a v jisté oblasti velmi příjemné lidské činnosti se nepovažuji za puritána, tento film mi nedal ani fň. Jen odporně a zžíravě nepříjemný pocit u srdce a totální znechucení, které jsem ze sebe nedostala, ani když jsem tenhle "skvost" zběsile rozstříhala na malé kousky a hodila do koše. (06.05.2009)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)

Cronenberga vždycky lákaly temná místa lidské duše, do nichž erotika patří. A zde ještě skloubeno s jeho dalším oblíbeným tématem deformovaného těla, bodyhororem. Kdys v kině jsem byl nadšen, po letech jsem stále spokojen, ale v dnešní poněkud dekadentní době to už není úplně ono. Přesto perfekcionalista Cronenberg vypiloval svůj film do krvavého briliantu, kterému dominují výkony dvou hlavních aktérů, auta, havárie, kamera a výborná hudba. Tak snad příště to vyjde! (25.11.2021)

"Jak se po takovém zážitku mohou lidé podívat na auto a ještě ho řídit." Nikdy jsem po dopravní nehodě nesouložil. Dokonce jsem ani žádnou dopravní nehodu za účelem sexu nezpůsobil. Ale ten námět se sám nevymyslel. Asi to někoho skutečně vzrušuje. V každým druhém hodnocení jakýhokoli Cronenbergova filmu čtu slovo úchyl, ale tady jenom převedl knihu jiného autora na plátno. Je úchylem jenom proto, že se mu práce povedla a zase vyvolal rozruch? Mně tenhle film prostě baví a pokud to někomu přijde úchylný, tak ať si vezme auto a napálí to v plný rychlosti do stromu. Třeba něco pochopí. Nebo taky ne. (22.01.2012)

Prvních šest a půl minuty filmu (z toho cca 2 na úvodní titulky) a už tam třikrát souložili. Cronenbergu, ty chlípníku! Další film, pro který jsem musel uzrát. Nebo on pro mě. Když jsem ho před lety viděl poprvé, nijak mě to nevzalo (dokonce jsem tehdy snad ani netušil, že to tošil Cronenberg) říkal jsem si, to že je ten "legendární" tu a tam cenzurovaný a zakazovaný film? Pak jsem si přečetl povídku, která film inspirovala, někde vzadu to zablikalo a řekl jsem si, že je načase dát tomu druhou šanci. Než k ní došlo, na silnicích bylo sešrotováno mnoho autoplechu, ale nakonec čas nadešel a dnes pro mě projekce měla sílu dvou aut srazivších se ve stokilometrové rychlosti. Genialita. Úchylná genialita. Cronenberg je fakt blázen, když dokázal herce vést tak, že jsem jim ty úchylky sežral i s navijákem a ještě se tak trochu nakazil (budu se pro jistotu nějaký čas vyhýbat místnímu vrakovišti) a herci a herečky (s výbornou a pro mě stále více božskou Deborah Karou Unger v čele, ovšem s Koteasem, Spaderem, Hunter a Arquette - ten její sexy postroj mi patrně zadělal na nový fetiš - nijak pokulhávajícími) dokázali skvěle pojmout. Skvělý film, který fackuje a v plné rychlosti bortí všechnu moralistickou přetvářku. Ostatně volněláskový vztah vztah hlavního hrdiny s jeho partnerkou (a vlastně všech ostatních) je ukázkovým projevem, asi nejpřijatelnějším. Proč je v oblíbených filmech jen deset položek? (24.04.2013)