Cestující v dešti

Manýristická režie a ještě manýrističtější hra hlavní hrdinky, připomínající spíše éru němého kino než evropský film 20 let po neorealismu. Byl-li to pokus o umění s ambicemi na psychologismus ústřední postavy (dospívání ženy-dítěte přes macho-chlapy) a atmosféru "suspense" (stav napjatého očekávání, neurčitosti, nejistoty), dopadl nakonec jako klasický americký akční film v ten okamžik, kdy Charles Bronson začal kosit neschopné a hlavně neozbrojené bodyguardy. Jako komedie to bylo dobrý, takže za dvě. (21.10.2012)

Rozjíždí se to fakt zajímavě a ten psychopat na začátku vypadá opravdu jako psychopat, kterýho by asi nikdo nechtěl potkat někde v tmavý uličce. Prostě vypadalo to zase na jeden poctivej oldskool thriller. Jenže postupně se z toho stane úplná slátanina. Charles Bronson tam začíná rozjíždět nějaký divadýlka, kecá tam pořád něco o nějaký tašce, ale děj se prakticky nikam neposouvá. Pořád jsou tam akorát nějaký odbočky a kličky a mě to přestalo bavit. Pak se ta slavná taška konečně najde, tak jsem doufal, že třeba film dostane nějakej novej náboj, ale nic. Nuda pokračovala až do závěrečnejch titulků. Dávám 2 hvězdy za úvodních cca 30 minut a obstojně hrajícího Bronsona. (05.02.2015)

Další perfektní René Clément, přesně v téhle pomalé, lehce psychedelické poloze ho mám rád. Netlačit na pilu a nechat všechno pozvolna plynout, do toho famózní hudba Francise Laie, skvělá Marléne Jobert a Charles Bronson, atmosféra opuštěného přímořského resortu. Stylově a dějove mix Clémentových filmů LES FELINS (Kočky) a PLEIN SOLEIL (V plném slunci). (08.02.2017)

Staré zlaté časy francouzské filmové školy v plné parádě s napínavou chemií a navíc s Charlesem Bronsonem, kterému to tady moc sekne. Dlužno doplnit, že kdo má rád pohlednou pihovatou zrzku Marlène Jobert automaticky přidá jednu hvězdu navíc. Jen si vzpomeňte, ve kterém filmu se Charles Bronson tolikrát usmál? Já si vůbec na žádný totiž nemohu vzpomenout, kde bych ho viděl s tolika úsměvy. Každopádně je fajn, že tenhle tajemný sympaťák měl štěstí na správné filmy. Protože po nich vždycky bez váhání do své filmotéky rád sáhnu. (20.06.2011)

Varování pro všechny ženy, které sní o manželství s pilotem, vile na riviéře, krásných bílých šatech a Charlesi Bronsonovi: po tomto filmu vás podobné sny – minimálně na zbytek večera – přejdou. Alespoň pokud jste citlivější povahy a špatně snášíte déšť, znásilňování, temné sklepy a hrubé zacházení ze strany tajemných cizinců… Cestující v dešti je další skvěle minimalistický krimi thriller z francouzské „staré školy“ – výborně obsazený, detailně propracovaný, s nepředvídatelným dějem, pečlivě budovanou atmosférou napětí, nejistoty a ohrožení, a sice ne úplně překvapivým, ale citlivě vypointovaným závěrem (a písničkou :). Charles Bronson si tu místo s harmonikou hraje s oříšky, ale není o nic méně znepokojivý, drsný a nečitelný. Marlène Jobert proti němu působí nesmírně křehce a její postavu nelze než obdivovat za kuráž a vytrvalost, s jakými čelí své stále beznadějnější situaci. Situaci, ve které je navíc úplně sama. Její matka je dotčená čímsi z minulosti, kamarádka (Bronsonova femme fatale Jill Ireland) není tak úplně tím, čím se zdá být, a manžel je poměrně nechutný cápek, zamilovaný až po uši – do vzpomínek na svého otce. Na film jsem se sice dívala za slunečného odpoledne, když jsem ale večer zůstala v domě (se sklepem, ale bez dvouhlavňovky) sama, zrovna klidná jsem nebyla. (06.08.2012)