Vajíčko

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. (24.07.2008)

TV film Vajíčko je na podkladě divadelní hry od autora Féliciena Marceaua, která má stále dnešnímu divákovi co říci a obávám se, že dlouho bude. Výborný výkon V. Vosky v hlavní roli. O samotné hře se praví a v podstaě touto citací film začíná :Vajíčko, ono na špičku nepostavitelné tělísko, je symbolem hradu, pevnosti ukrývající chutné sousto. Je v zájmu jedince dostat se dovnitř k němu. Cesta vede ale údolími polopravd, přetvářky, popření vlastních zásad. Je nutné vplout do bezzásadových, prospěchářských vod establishmentu s pravidly lobingu a partajničení. Ve vajíčku je ovšem pohodlno a sladko. Hlavní hrdina Emil Magis (V. Voska), je průměrným občánkem. Nepyšní se ani intelektuálními hodnotami ani vzděláním, nevyčnívá ani o píď nad bezejmennou lidskou hmotu. Jeho nespornou kvalitou je ale tíhnutí k pravdě. V první části si dokonce zcela jistě myslí, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. (19.03.2005)

Ilustrovaná přednáška chladnokrevného cynika o hackování středostavovského života. Je to dynamické, chytré, vtipné, mrazivé, trefné, dráždivě nejednoznačné, Voskou fantasticky zahrané. Jeden z vrcholů DVD série Xkrát divadlo a jedna z nejnadčasovějších věcí, které nám česká 60. léta zůstavila. (29.11.2014)

Kam spěcháme, za čím se ženeme, jaké sledujeme cíle? Chceme se stát součástí onoho navenek dokonalého systému, mít spokojenou rodinu, čistý trestní rejstřík, pohodlné křeslo, ve kterém si přečteme noviny, slušně placené zaměstnání, které nás bude vnitřně naplňovat… opravdu chceme tohle všechno, nebo si to pouze namlouváme, přetvařujeme se, lžeme a předstíráme, abychom se stali součástí jednoho velkého „vajíčka“? Emil Magis upřednostňuje přesně ty hodnoty, kterými Mark Renton tak pohrdal, a upřednostňuje je z čistě zištných důvodů – chce někam patřit, být uznávaným, ale pouze do chvíle než si uvědomí, že ta nejsprávnější cesta nemusí být vždy nutně tou jedinou možnou. Vajíčko je zcela unikátním dílem, žánrově velmi obtížně zařaditelným (trefné je označení „filozofující komedie“), jedná se o jakousi „one man show“ geniálního Václava Vosky, který v podstatě po celý film vede dialog s divákem, tedy s vámi, a pouze na vás je, zda-li budete ochotni se do tohoto dialogu zapojit. Na Voskově výkonu mě nejvíc nadchla jeho nejednoznačnost – ani po skončení mi nebylo jasné, jestli hrál postavu v zásadě dobrou, nebo až na kost prohnilou, což činilo Magise o to zajímavějším. Pro lepší představu o pojetí Vajíčka bych si dovolil zmínit tři jména – Truffaut, Allen, Pink Floyd: The Wall. S Truffautem má společný smysl pro něžný, duchaplný, často sotva postřehnutelný humor. Allen zase v několika ze svých filmů načal téma lidské potřeby zařadit se do establishmentu a držet se v tam i za cenu nejvyšší. No a konečně The Wall – jejíž hlavní hrdina se postupně (a částečně proti vlastní vůli) stává jenom další cihlou ve zdi. Vajíčko je dílem obdařeným inteligentním humorem, má nápaditý scénář dávající neopakovatelnou hereckou příležitost skutečně talentovanému herci. Václav Voska takovým byl a jelikož není zvykem tleskat filmu promítanému na DVD, tak alespoň dodatečně v komentáři: Bravo, mistře! Bravo! Bravo! Bravo! 90% P.S.: Jaké jsem si z filmu odnesl ponaučení? Vůbec nad svou rolí v systému nepřemýšlejte, prostě žijte! (14.12.2006)

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna. (15.04.2018)