Zlaté město

"Protektorátny film" prominentného nacistického režiséra Veita Harlana bol v dobe vzniku kasovým trhákom ( na jeseň 1942 bežal v kinách aj v Slovenskom štáte, v Protektoráte Čechy a Morave bol zakázaný ) a získal mnoho ocenení ( Benátky ). Samozrejme sa dá polemizovať nad objektívnosťou cien, ktoré získal. Podobných presladených zromantizovaných drám bolo v tých časoch natočených neuveriteľné množstvo azda vo všetkých krajinách, ani tento neprináša nič nové. Jedinou zvláštnosťou je, že sa odohráva na šumavskom grunte bohatého statkára Jobsta a v stovežatej Prahe, ale všetky mená hrdinov sú ponemčené ( hlavná predstaviteľka Anna je oslovovaná Annuschka ), nikdy neodznie žiadny český slangový výraz, v česko-nemeckej rodine sú vždy Česi tí mamonárskí a bažiaci po majetku ( Maruschka ). Kontroverznosť pochopiteľne nie je v žánri, ale spôsobe nazerania na jednotlivé postavy na báze národnosti. Napriek tomu sa v niektorých ríšskych politických kruhoch film nepozdával a usilovali sa ho zastaviť, čo sa nepodarilo. (11.07.2011)

Propaganda jak bič. Nemám nic proti Bedřichu Smetanovi, když jsem v jistém rozpoložení, tak si ho klidně poslechnu, ale tady byl často násilně nacpán do některých scén, takže se brzy stal poněkud na nervy brnkající. Také jsem měla pocit jako by tady všichni násilně přehrávali až to nebylo normální. Podařilo se mi nějakým záhadným způsobem oprostit od německých herců a představovala si na jejich místě naše české herce a na režisérské židličce Cikána nebo Friče. Taková představa byla pro mě daleko přijatelnější. (23.09.2011)

Die goldene Stadt je zajímavá filmová kauza. 2. barevný říšský celovečerák, adaptace divadelní hry Richarda Billingera Der Gigant z roku 1937, která nikdy nebyla v českých zemích hrána. Je mnoho pohledů na to, jak tento film sledovat. Ve své době byl Die goldene Stadt jako protičeský pamflet samozřejmě ve slovanských zemích nehratelný (mimo Slovenský štát), v Praze jen pro příslušníky SS a NSDAP. Jaký to ale mělo smysl? Příběh je přímočarou selankou o venskovském naivním děvčeti (Kristina Söderbaum), které si vysnilo Prahu jako pohádkové město a splaká nad svým osudem, protože brzy čeká nemanželské dítě... Harlan sám by jí ještě dopřál odpuštění a změnil vyznění předlohy, ale Goebbels ji potrestal za to, že nosila pod srdcem české dítě. Fascinující je, jak tu Harlan pracuje s těmi klasickými pražskými motivy, jsou tu všechny ty Hradčany, Karlovy mosty, Chrámy sv. Víta, do Národního se jde, jak jinak, na Prodanou nevěstu. Jen to vyznění je jiné, než v soudobých českých filmech. (15.05.2009)

Film jsem si pořídil ze dvou důvodů, za prvé jsem chtěl vidět válečnou Prahu v barvě a za druhé mne zajímalo jak moc tendenční snímek je. Říkal jsem si barevný snímek z roku kdy byl zabit Heydrich a vypáleny Lidice a Ležáky, to bude asi mazec. Navíc se celý odehrává v protektorátu... Děj začíná na Šumavě (v Sudetenland) v oblasti blat a prostých lidí. Dcera jednoho z nejbohatších statkářů a držitelů zamokřené půdy se zamiluje do inženýra, který přijel z Prahy vyprojektovat vysušení blat, čemuž se však sedlák velmi brání (obému). Dívka za ním nakonec do Prahy (Německé) natajno odjede, ale u své tety kde přespává se zamiluje do jejího syna. To je zlodějíček a prostopášník a všechny jeho kroky vedou k tomu aby se s naivní dívkou omámenou velkoměstem vyspal. To se také nakonec stane. Děvče otěhotní, ale synáček tetky se k početí nehlásí. Těhotná dívka se vrací zpět na Šumavu odprosit otce, který ji ale mezitím zcela zavhl. Snímek končí tragédií a měl sdělit, že se nemá opouštět domovina. Samozřejmě místy nacismus čpěl, ale dalo se na to dívat. Z Prahy se tam také mihlo pár barevných záběrů. Čekal jsem ale více (od té Prahy). (15.05.2011)

Propaganda môže mať rôzne podoby, aj melodráma je toho dôkazom. Mne, z dnešného pohľadu je úsmevné, ako tvorca nepriamo implementuje (medzi)národnú neznášanlivosť a idylické hlásanie sa k hrdým ideálom. Vtedy to ale ľudia brali inak. No a v tomto prípade si to vo veľkom odniesli Česi. Aj mimo týchto vád nevnímajúc účelovosť deja, Veit Harlan skrátka nie je John Ford. Nevie sa tak dotknúť obyčajných ľudí a vniesť ich na pokraj pochybností, robí z nich viacmenej karikaturistických štatistov. Na rodinné putá a vzťahovú konfrontáciu vyžadujem viac objektivity a využitie technických zručností k akémusi ekvivalentu rozprávačskej harmónie a hlbších emócií. Pár miest mi to pripomína, ale to sú len také orechy. (05.11.2014)