Přebytečný člověk

Cože, čtyři útočníci??? No, to je tedy... s tím kosočtvercem to vlastně nechtěně vystihl - se nedivím, že ho v Neapoli nikdo jako trenéra nechtěl. To by bylo moc i na Pepíka Hnátka a Slavoj Houslice. Jako Sorrentinově prvotině lze filmu leccos odpustit, včetně ne moc povedené snahy vměstnat jednu postavu do hlavy druhé postavy, nutno ale konstatovat, že jeho další opusy jsou po všech stránkách o několik levelů výše. (23.07.2023)

Môj (aj jeho) prvý Sorrentino o témach, ktorým sa vlastne venuje dodnes. O tom, ako ťažko sa znižuje štandard a nových začiatkoch, ktoré nemusia vyjsť. Už na začiatku tvorivej dráhy tento režisér ukázal, ako to vyzerá, keď končí veľká nádhera... inak ale nijak zvlášť vyčnievajúci film, proste relatívne typický, remeselne zručný a kvalitný taliansky neorealizmus. (03.09.2019)

Je mi líto, Paolo, Velká nádhera mě svého času obsahově minula, ale nemohl jsem neocenit vytříbenou výtečnou formu. Tohle je ale první kousek z Tvé dílny, kdy krčím rameny a říkám, že ani obsah, ani způsob provedení na mě dojem nedělá, ba co víc, nepokrytě mě nudí. Nezaujal ani motiv, ani rozuzlení. Tvoji fanoušci Tě nejspíš podrží, ale za mě to tentokrát nebude ani průměr. Ke Tvým postavám jsem si nenašel cestu a Antonia nepovažuju ani tak za oběť okolností, jako spíš za slabocha. Celkový dojem: 40 %. (17.04.2018)

Mrzí nás, místa pro váš život, fanouškům na očích, jsou obsazená. Byli slavní, byli úspěšní, určeni k výjimečné úpravě, ale poté došlo k přerušení, k pozastavení a oni nedostali ani povolení, aby dosáhli na úroveň pouhopouhého existenciálního postavení. Marné počínání, prázdnota. Nicotný, trudný druh bytosti, která byla vyloučena, dostala výpověď ze světa. Chudák Toni, jistý si v písničkách. Chudák Toni, jistý si v kopačkách. Bravo, Paolo, jistý si v myšlenkách. (14.02.2018)

Dvojí život Antonia. Debutující Sorrentino se rozcvičuje na paralelně vyprávěných příbězích dvou mužů, kteří žijí různé a přesto stejné životy. Podobně jako v mystickém dramatu od Kieslowského, také zde jsou osudy obou postav zvláštním způsobem propojené – jedna podněcuje druhou k aktivnímu převzetí kontroly nad trpně prožívanou každodenností. Prázdnota, osamělost a opouštění charakterizují existenci obou mužů, dvou věčně poražených hráčů, kteří marně hledají vhodnou (hrací) pozici. Se Scorsesem sdílí Sorrentino nejenom zájem o frustrované muže, jejichž (sebe)destruktivní jednání pramení z neschopnosti dostát svým ambicím (finále v hrubých rysech připomíná Taxikáře), ale také stylistickou suverénnost. Nemusí přitom svého slavnějšího amerického inspirátora okatě citovat (vplutí do klubu á la Mafiáni), abychom pochopili, že stejně jako on nemá rád statické kompozice, tradiční úhly kamery a otřelé kombinace hudby a obrazu. Soundtrack, nejen vytvářející nepatřičné audiovizuální kombinace, ale také přímo propojující oba hrdiny, patří k nejsilnějším složkám filmu, který má jinak neopomenutelné problémy s tempem i s nestálostí uplatňované fantaskní nadsázky. Zas tak zdatný ve stylové kontaminaci, aby elegantně skloubil Scorseseho s Fellinim, Sorrentino na počátku své kariéry nebyl. Ve svých pozdějších filmech dokázal množství uměleckých vlivů, z nichž vychází, lépe zkrotit, a hlavně se v nich mermomocí nesnaží zužitkovat každý lepší nápad. Přesto by bylo milé, kdyby srovnatelnou řemeslnou zručností vynikalo více debutů. 75% (30.10.2015)