Ohnivé léto

Tak koukám, že ani sestra Lídy Baarové neuměla hrát (a ani kozy nemá, i když jí budou vidět přes mokrou košili bradavky). Film je hezký dnes již dokumentárním popisem v podstatě vesnických zvyků (i když se to odehrává v dnešní městské aglomeraci), idealizací vorařů. Ale to drama jak z červené knihovny! Ta neustálá ááách, óoooch, Petřéééé, to už tahalo za uši. Docela by mě zajímalo, jestli fakt byla těhotná, nebo to řekla jen tak, aby si ho udržela. Hezké scenérie, dokumentační pozitiva, ale herecky a scenáristicky i na tehdejší dobu zcela mimo. (07.09.2014)

Z filmu Ohnivé léto se line sladká lyrická vůně tvůrčího nitra Václava Kršky. Ten spolu s Františkem Čápem vydal světu své poetické vnímání propletence mládí a citů. Ozdobou je tvůrčí vyjevení obrazů a psychologická hloubka postav. Jednoznačným záporem jsou dialogy, které diváka často svírají a bodají svou křečovitostí. Herecká vložka mužských postav díky tomu často trpí nepřirozeným vynucováním. Je to nedostatečnou vyzrálostí obou hlavních filmových tvůrců. Ale samotné téma i způsob zpracování muselo vzbuzovat slibná očekávání od obou zajímavých mužů do budoucnosti. Mládí v rozpuku svých tělesných sil a s ním spojené citové hledání a tápání. Obsahuje i další zajímavé prvky, jako generační odcizování, latentní homosexualita, či puritánství. Jsou to ale jen prvky, nikoli celé části. Zdá se, že je celek zabalen do společensky korektního a snesitelného tvaru pro širší diváckou veřejnost v zajetí moralistických předsudků a tmářství. Hlavní postavou příběhu je bohatý dospívající sirotek Julio (zajímavý Václav Sova) ve zmatcích citů, ve vydírání morální etiky staré doby, v seznamování nevyřčených a lákavých tajemství a v podmanění radosti ze života. Hlavní ženskou postavou je Juliova sestřenice Rosa (sympatická Lída Baarová) v roli rafinované pokušitelky i upřímně a hluboce zamilované dívky. Druhou hlavní mužskou postavou je okolojdoucí student Šimon (příjemný Svatopluk Beneš) ve své nevděčné roli narušitelského cizorodého prvku v celé velikosti krásy i tragédie lásky. Druhou hlavní ženskou postavou je bezelstná a mladá Červená Klárka (dobrá Zorka Janů), která marně hledá cestu ze složitého a zhoubného labyrintu lidských citů, majetnictví, neopětované lásky a sebetrýznění v nemožnosti nalezení správného východu. Poslední důležitou postavou je Juliův zahradník a od dětství věrný kamarád Petr (zajímavý Josef Stadler) s osudem obětního beránka na poli seznamovaní mládí s lidskými city a přirozeností. Z dalších rolí: puritánská autorita, Juliova teta a správkyně jeho majetku (Otylie Beníšková), Juliova starostlivá a laskavá hospodyně (příjemná Antonie Nedošinská), malý kamarád Střevlík (Jaroslav Liška), či starý převozník přes Otavu (František Roland). Škoda té nevyzrálosti a s ní související topornosti. Na druhou stranu byl jejich první společný filmařský výtvor silným příslibem do další tvorby. (17.11.2016)

Tzv. lyrické filmy 30. let byly pěkné prasárny, toto dílo nevyjímaje. Vzpomeňme na jebání koní jakožto asociace milostného vztahu v sensuální Extasi; onanie skrytá za roušku leštění harmoniky v poetické Řece; rovněž avantgardní díla nabízela rozmanité vášně – při převlékání syna otcem do dívčího oblečení ve Štvaných lidech jistě poskočí srdce nejednomu freudiánovi. U Ohnivého léta by ale Sigmund prosnil mnoho mokrých nocí, až tak vlhký a krásný tento film je (opět zde nechybí řeka, pupeny, díry a …koně). Julio se vrací po mnohaletých studiích na panství, jemuž nyní vládne teta s velkým T (tlak matriarchátu), která potlačuje Juliovy incestní vášně se sestřenkou Rosou s velkým R (rameny), amazonkou libující si v pekelné hře na klavír. Ještě, že je tu jeho stará dobrá chůva „Bába“ s velkým B (balony), jež utěšuje študákovo trápení pravidelně od pubertálního věku. Do dění nadto vstupuje rustikální 3 zahradníka Petra s velkým P (…), ovládajícího nejeden ryze mužský um, jakým je vyřezávání veverek ze dřeva; skopofilní Červená Klárka s velkým K (kudrlinkami) a malý přicmrdávač Střevlík s velkým S (stimulem). Člověk by potřeboval rozměr matematicko-fyzikální tabule, aby rozepsal nahuštěné vzorce vztahů a jejich proměnných, jež snímek v průběhu nabízí. Kde se vzal, tu se vzal Šimon s velkým Š (šmrncem), který si se svou bystrostí nezadá s kolegou ze série Slunce, seno… Stejně jako Troška, i Krška nezapře homosexuální tendence (příznivý vliv na bytostně uměleckou produkci Víta Olmera zřejmě udělal své) a jeho estetizování mužského těla v modu antické kalokagathie by si povšiml i Václav Upír Krejčí. Zcela vážně impregnovaná snaha vytvořit poetické dílo čpí natolik, že by Sontag mohla nalepit tomuto dílu nálepku Campu stejně hrdě, jako Pohlreich na štít hospodě U párku slečny Amálky. (09.05.2012)

♫...a člověk pozná, když chce žít, že vlastně nežije... Každé noci se horce chví strach, jež se v touhu promění. Ty jsi má láska, mládí mé. Milujem to, co ztrácíme... Co je to pravda, víš to ty? Nikde nenajdeš jistoty.♪ Kdo ví, jak se slavná Lída po svém milostném skandálu s nacistickým ministrem propagandy mohla cítit při interpretaci tohohle šansonu o nešťastné lásce... Každopádně, ať už byla, jaká byla, stokrát obdivována a zatracována, národem milována i mnohdy nenáviděna, Lída Baarová se mi v tomhle filmu opravdu moc líbila. A to nejen, když u piána zpívala Svatoplukovi Benešovi zmíněný smutný song. V tomhle romantickém dramatu, plném kouzla přírody, doslova zářila přirozenou krásou i svým projevem. Na svou dobu mne film překvapil až nečekanou dávkou jemné erotiky, včetně malého homosexuálního náznaku(!) mezi Petrem a Šimonem, který při první setkání lehce objímá polonahého zahradníka, ale dívky se následně docela štítí a pak se Petr a Šimon úplně nahí vykoupou spolu v řece. Tohle v českém filmu v roce 1939? No to mě podržte! Jinak stejně, jako v mladším Krškově filmu o oslavě mládí a veselého života v přírodě i pro členy bohatých panských rodin, Řeka čaruje (1945), mě oslovila ta nádherná poezie s přírodními záběry a písňovými zpěvy. (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (09.02.2019)

Ačkoli jde o velice důležitý a zajímavý film z historického hlediska, z diváckého je to problematické. Snoubí se zde návrat Lídy Baarové do českého filmu po té, co dostala zákaz pracovat v Německu, spolu s obsazením její mladší sestry Zorky Janů. Společně předtím hrály jen v Madle z cihelny, přičemž v případě tehdy dvanáctileté Zorky nelze mluvit ještě ani o roli. Dále je zde nástup režisérů Čápa a Kršky (Čáp už od roku 1937 pracoval jako scenárista), a pozvolna dozrávající Beneš v kontrastu s pozvolna dohasínající Nedošinskou. Ovšem ve výsledku mám dojem značně rozpačitý, celé to na mně působí jako koláž slepená z budovatelské básně z Extase, mladické naivity Před maturitou a na závěr okořeněné nezvladatelným dívčím srdcem, které osciluje mezi Pohádkou máje a Sextánkou. Závěrečný výkřik pak cele náleží do Hříchu mládí. (14.02.2009)