Večeře u Noriko

Niekomu to príde úchvatné, pripúšťam. Do detailov rozpitvaný banálny príbeh dospievajúcich dcér, túžiacich sa vymaniť spod rodičovských pút. Rodinné zázemie stopercentné, stabilné zabezpečenie a príroda predsa nepustí: každé mláďa chce byť dospelým jedincom. Pravdou tiež je, že v prostredí normovanej, na prácu a kariéru vysadenej spoločnosti, ponúkajúcej ako perspektívu dospelého veku len predpovedateľnú rodinnú a pracovnú nudu, sa môže stať uvažovanie o samovražde zaujímavou alternatívou. Navyše v krajine, ktorú nechráni ochranný pláštik všeobecne platných náboženských dogiem o hriešnej neprípustnosti suicídia (doliehajúceho chtiac či nechtiac aj na bezvercov a agnostikov). Inou možnosťou je prežiť si iné životy až do dôsledkov. Hravé skúmanie základnej pochybnosti - naozaj je to stále o tom istom? Alebo je vzdanie sa identity hrou, ktorá dokáže poraziť fádnu a sivú byrokraticko- podnikateľskú realitu? Každá mladícka rebélia však skôr alebo neskôr končí. Či už pokorným prijatím pravidiel, voči ktorým vehementne protestovala. Alebo tragikomickou pózou večnej vzbury, ktorá ale už vzburou nie je - je len zaradením sa do osídiel spoločnosti na inej úrovni. "Heuréka!" sa teda nedá vykríknuť ani nad týmto filmovým počinom, dôsledne síce pitvajúcim všetky záhyby hľadajúcej a blúdiacej dievčenskej duše, či myšlienkové poryvy smutného otca, ktorého postupne všetci opúšťajú, ale neprinášajúcom žiadne prekvapujúce, nové poznanie ani myšlienku. Opakujem: originálne poňatá, solídne zrežírovaná, no vo svojej podstate zbytočne rozvláčna banálna story o ťažkostiach dospievania v súčasnom svete. (09.09.2014)

Shion Sono zrealizoval v kinematografii veľmi zriedkavý (možno až unikátny) prípad, kedy svojím nasledujúcim filmom vysvetlil a rozšíril svet svojho predchádzajúceho snímku (pričom medzi spomínanými snímkami nejde o vzťah prequel-sequel). Noriko totiž pracuje s koncepciou, ktorú použil v svojom predchádzajúcom filme - Jisatsu saakuru (používa aj konkrétne zábery z tohto filmu), pričom ju rozvíja do oveľa širších súvislostí. Vzťah hry presvedčivejšej ako samotná realita (ktorá je tým zároveň popieraná) ako i fungovanie buričskej, možno až anarchistickej skupiny v rámci celkovej spoločnosti potom ešte vzbuduje spomienky aj na Fincherov Fight Club. (08.07.2005)

Noriko no Shokutaku hodinu začíná, hodinu končí a půl hodiny se láme. Námět a scénář je od Suicide Club neskutečný pokrok a evoluce myšlenky do evropské dospělosti. Pro představu je to, jakoby Lynch šukal Hanekeho a někdo si u toho psal poznámky. Tedy již podruhé (po Kimyô na sâkasu) měl u mě Sono našlápnuto na absolutno. Opět to posral. Zatímco Kimyô geniální formu zazdilo stupidně řešeným vyvrcholením, které ještě tak dlouho řvalo na diváka, že graduje až to začalo vadit, Noriko podrazila nohy forma. Film vypadá strašně, jak debut z kapesného a trvá dost dlouho, než ho začnete brát vážně (naštěstí to má pojištěno stopáží). I poté se však udrží další neduh a to jsou vnitřní monology, které nejsou ničim jiným než doslovným popisem situace, kterou právě vidíme - kluk obejme babičku a je nám řečeno "kluk objal babičku", muž se vrátí do místnosti a overvoice hlásí "vrátil jsem se místnosti". Tahle úlitba slepým divákům není rozhodně nic, co bych ocenil a téměř 160 minut filmu donutí několikrát k tomuto faktu změnit stanovisko, ale nikdy v jeho prospěch. (14.10.2011)

Při sledování Noriko mě mrzelo, že jsem viděl Suicide Circle až pak, protože jsem myslel, že mi objasní pozadí celého toho fenoménu Suicide Clubu (což se nakonec nestalo:). Zde jsou události kolem hromadných sebevražd jen jedním střípkem v celé mozaice příběhu, a zatímco SC byl především o vyšetřování sebevražd + ukazoval něco z japonské mentality, Noriko se ve svém delším časovém záběru může soustředit na pár lidí a především hlavní hrdinku a zkoumat, jak se časem a pod různými vlivy mění... z tohoto pohledu to myslím je o dost více propracované, a ne méně zábavné. (15.07.2005)

Film sice souvisejici s predchozim Suicide Club, ale celkove naprosto jiny. Vysvetluje motivace clenu Sucide Clubu, ale nijak neodhaluje veskere souvislosti predchoziho filmu, nesetkavame se se stejnymi postavami. Oproti Sucide Clubu je vystaven vice dokumentarne, cemuz prispiva rucni kamera a nekolik diegetickych vypravecu v podobe samotnych hlavnich postav, ktere se divakovi sveruji se svymi vnitrnimi pocity a predznamenavaji sva dalsi jednani. A v tom prave alespon pro mne tkvi klicovy nedostatek celeho snimku. V prvni casti se sice vypravecka jevi jako vhodny zpusob explicitniho zprostredkovani svych pocitu, nicmene v dalsich fazich pusobi komentar jiz spise rusive a v zaveru myslim uz vubec nebylo nutne divakovi sdelovat totez, co muze videt pomoci obrazu. Osobne mi byla blizsi syrovost Sucide Clubu a chvile beze slov dukladne pridavaly na atmosfere, coz se zde nedeje az tak precizne, nebot temer neni okamziku, ve kterem nejsou slyset slova. Samozrejme by nebylo na miste zadat po autorovi, aby byl tento film zpracovan naprosto stejne jako predchozi, protoze tim by oba ztratily na osobitosti, avsak zde plati, ze nekdy i mene je vice. Tak ci tak pro me ale urcite Shion Sono zustava jednim z nespornych talentu soucasneho japonskeho filmu a je to pankac jako hrom, ktery si nic nezada s ostatnimi predstaviteli tohoto proudu (Tsukamoto, Toyoda, Miike, Hiroki). "Gratulujeme pane rezisere, klobouk dolu." (Marek Eben pri zaverecnem ceremonialu MFF KV 2005). (10.09.2008)