Optimisté

Nevím, čekal jsem víc... Buď víc poetický film, nebo něco krapet dějovějšího, protože Optimisté na mě většinu času působili dojmem rodinného filmu, který se bojí být rodinný a komedie, která zapomněla na humor. A to není jen přítomností Petera Sellerse, ono to prostě má takový look. Má to teda pár hezkých scén, občas mě ta poetika a všímání si toho hezkého v životě sedla, zvlášť když tam Sellers občas hraje na banjo, ale co to chce říct a kam to chce gradovat je jasné docela brzo a naprosto jasné nejpozději v polovině a popravdě mi to na ty dvě hodiny přišlo takové chudé... Narozdíl od Dětí železnice tu dostatečně zasahuje realita, což se mi líbí, ale zatímco Děti železnice ve mě dokázaly něco zanechat, Optimisté moc ne. I ten závěr je takový, že nějak to skončit muselo, tak to tak skončí, hotovo a nashledanou. Zvlášť, když to mohlo rozehrát víc, ale Simmons se do toho moc nepouští. Co už, mrzí mě to, ale sedlo mi to míň, než jsem doufal. Aspoň jsem si ale připomněl Londýn a že tam z něj nebylo zrovna málo :-) 3* (16.10.2023)

"Sem tam nebylo mi vůbec tolik špatně...Sem tam..." Sem tam mi bylo při sledování tohoto filmu smutno či ,teskno a sem tam jsem i cítil dojetí. Optimismu jsem zde (snad z výjimkou hudby) moc nenašel, ale vůbec mi to nevadilo. Poeticky laděný film o tom, jak starý a osamělý postarší herec tak dlouho odmítá vystoupit ze své ulity, až se mu do ní "nastěhují" dvě děti, kteří jsou vlastně taky sami, má i tak co nabídnout. Především  samotného  Petera Sellerse v titulní roli, která hodně kontrastuje třeba s rolí inspektora Clouseaua. Vlastně jsem ho zde nemohl na první dobru vůbec poznat. Obdiv si ale zaslouží i oba dětští představitelé, protože ten film je hodně o nich. (12.10.2023)

Jak hledat poesii v bezútěšnosti. 1)  Hned od začátku jsem se cítil trapně. Je trapné žebrat, trapné pro žebráka, pro obdarovávající i pro lidi okolo. Nic na věci nemění, že jde o kapku ušlechtilejšího bratříčka žebroty busking. K tomuto pocitu se brzy přidal i smutek. Smutek (někdo přátelštější k obdivovatelům snímku by možná řekl melancholie) z toho, co se nevrátí, z osudů některých lidí, smutek ze života. Odvrácená strana Londýna dobře odpovídá zobrazení odvrácené strany života, o niž nikdo nestojí._____  2)  Film jsem si neužíval, i když jsem vnímal jeho poetiku. Optimisté nejsou postavy z filmu, optimisty jsou tvůrci, když se domnívají, že podobné filmy dělají radost. Mně ne. Mám raději popelkovské příběhy se šťastným koncem._____ 3)  Film vidí kouzlo v hledání a objevování štěstí, jehož náznak nakonec postavy najdou v tom, co je a ne ve svých snech._____ 4)  Výchovně působící poukázání na fakt, že peníze nejsou všechno, je trochu setřeno skutečností, že o nedostatku peněz to celé je._____ 5)  Pěkná kamera a zajímavý herecký výkon 48letého Petera Sellerse můj celkový dojem už neovlivní._____ 6)  Nezamýšlenou ironií je, že chudé děti jsou oblečeny lépe, než většina dětí tehdy ve šťastném Československu. (17.10.2023)

Osud (a/nebo Willy Kufalt?) tomu chtěl, že v prvních dvou celých říjnových týdnech (2.10. - 15.10.), se ve virtuálním retro kině objevily dva britské snímky z počátku sedmdesátých let, jež sledovaly život děti-sourozenců uvržených do bídy a strádaní, žijících v podmínkách materiálního nedostatku, děti-sourozenců, je(n)ž se však tomuto socio-ekonomickému vyloučení nepodávají, naopak, pulsují energií, mají v sobě objevitelský pud, radost z prostého bytí a netransakčních vztahů. Díky této podobnosti se nemohu ubránit evaluačnímu srovnání (pro nezainteresované: s filmem Děti železnice). Uvědomuju, že jdu proti proudu, ale prostě nemohu jinak: lépe se mně zkrátka koukalo na Děti železnice. Optimisté se sice mohou opřít o tradičně spolehlivý výkon Petera Sellerse (díky němuž a skrze jehož postavu si budu na tento film nějakým způsobem pamatovat), působí o mnoho realističtěji (v protikladu k idylismu Děti železnice), ale tři jsou nakonec prostě více než dva, resp. sourozenecká trojice z Děti železnice u mě vítězí nad sourozeneckou dvojici z Optimistů, jejich herečtí představitelé (Jenny Agutter, Sally Thomsett, Gary Warren) mně přišli nadanější, a vůbec mě čas strávený v jejich společnosti bavil víc, byli mně sympatičtějšími. Větší problém, který však s tímto filmem mám, spočívá v tom, že se až příliš soustředí na jeden jediný mikropříběh, a to mikropříběh koupě psa, respektive SPOILER ALERT! máme tu - když si film fragmentarizujeme - asi čtyřicetiminutovou expozici, v níž se děti seznamují se zestárlým pouličním umělcem Samem (Sellers) a jeho fenečkou Belle (nápadně připomínající Marunu, psíka sociologa, publicisty a spisovatele Standy Bilera, kterou můžete znát skrz nedělní politický videoblog A2larmu Všichni tady umřeme) - tahle část pobíhání londýnskými ulicemi s písní na rtech mně přišla hrozně zdlouhavá, nekoukatelná, asi hlavně zde se zadělalo na to, že jsem se s filmem spíše minul -, pak se sestra s bratrem rozhodnou, že by si taky rádi pořídili psa, načež přichází na řadu (a zabere to skoro celý zbytek filmu) obtížné shánění peněz, pak koupě psa, následný nesouhlas rodičů a útěk děti z domova SPOILER ALERT!, strategie narativní rozbíhavosti Děti železnice, její soustředění se na rozličné události mně oslovilo více, přišlo mně více vtahujícím (skrze stále nové začátky a nové gradace se divák nemá kdy nudit!). Nicméně palec nahoru za závěrečné zjištění, že nejen chlebem s máslem je člověk živ (a o malém človíčkovi to platí dvojnásob!). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 % (14.10.2023)

V predošlom filme, ktorý som videl z Veľkej Británie Deti Železnice som najväčšiu slabinu filmu videl v uhladenosti až naivnosti a suchom britskom humore. A to je zaujímavé, že keď porovnávam tieto dva filmy, normálne  si mohli vymeniť názvy filmov. Lebo Deti Železnice boli tými pravými optimistami a tento by sa zas mohol volať Deti priemyselného Londýna. Lebo tu nebolo nič uhladené, ani milé a optimistické už vonkoncom nie. Je tu ukázaná tá časť Londýna, na ktorú  Londýnčania hrdí nie sú. Polorozpadnuté domy, všadeprítomná špina, smetiská či dym z priľahlých priemyselných závodov. Do toho ešte aj rodičia, čo rozhodne nepatria k chápavým ani láskavým. Je to pochmúrna , ponurá a smutná balada o deťoch, ktorí chceli len trocha pootravovať starého pána, ale prišli na to, že si môžu pomôcť vo svojich úbohých životoch obojsmerne. Deti rodičia nechápali a starého pána zas  okolie a tak sa spojilo osamelosť s detskou hravosťou. A práve toto spojenie bolo pre mna oku lahodiace. Nenarozprávalo sa ani tu až tak veľa, ale keď už Sellers začal, tak to bolo dokonalé. A chcem aj zdôrazniť, že Sellers zahral svoju rolu dokonalo, bravúrne a bez jeho vynikajúceho umenia a aj toho milého prednesu, by film aspoň v mojich očiach stratil najväčšie eso, ktorým nepochybne bol a bolo vidieť, že si to on a aj všetci na placi uvedomovali, bol nezastaviteľný a ešte aj s excelentným výkonom. Po deťoch železnice som išiel do tohto filmu s rešpektom, ale okrem toho, že príbehy sú z Veľkej Británie, tak už nič iné ich nespája a tak tento ma veľmi bavil. Radšej dávam prednosť melanchólii, pred prehnanou dokonalosťou. Silné 4*. (19.10.2023)